Skautský tábor 1990 závěr

Započal třetí týden a ještě ten den večer, jsem nenápadně spustil hru o poklad. Jakoby náhodou - dostaly družiny zašifrovaný text od A.M., což byla smyšlená ústřední postava celé hry. Ale protože to bylo před večerkou, většina družin šla spát - až na dvě.

Jednalo se o první a poslední družinu v celotáborovém bodování, které pozdě v noci zprávu vyluštily a mohly vyrazit na cestu… Ještě mnohokrát jsem využil této rafinovanosti, odstartovat hru před večerkou a vždy byl výsledek stejný, ve hře zůstalo pouze pár jedinců.

První družina měla druhý den sbaleno a čekala na odstartování. Měla před sebou zhruba 30 km pochodu s úkoly. Tady se vyskytl problém. Můj syn Jirka byl členem první družiny, ale na startu se psychicky zhroutil, zvracel a odmítl vyběhnout. 

Rádce Indián byl naštvaný, vyběhl dál s ostatními a na Jirku i mě halekal, že poklad si rozdělí bez něho. Více méně měl pravdu, ale povídejte to sedmiletému klukovi, který tam stál vyděšený, ubrečený. Když se mu to po několika minutách rozleželo, utíkal z tábora za nimi, ale kde jim byl konec.

Věděl jsem, že ho musím vrátit do hry, proto jsem požádal Akélu, aby ho naložil na motorku a odvezl k družině. Později jsem si to s rádcem vyříkal z očí do očí. Jirka si po dobu tábora vedl skvěle, ale já mu příliš často kladl na srdce, že nesmí zklamat, protože JÁ (vedoucí) jsem jeho táta. Proto se snažil, a i když ho tlačily ztvrdlé boty od ohně, ani nepípl. Představa celodenních bolestí a následná reakce jeho povedeného papínka, to už bylo nad jeho síly.

Tady musím udělat poznámku, a sice: nikdo si tehdy neuvědomoval, že Jirka toho moc na sebe nemá. V prvním týdnu spával v mém stanu, a proto jeho výstroj i oblečení kompletně - shořelo. O návštěváku má žena s malým Ondrou odjela domů s tím, že Jirkovi přiveze náhradní věci.

Bohužel se už do konce tábora nevrátila - naopak, bratr Jim mi přivezl zpět pouze dvouletého Ondru bez dalšího komentáře. Neměl jsem auto, nebyly mobilní telefony.

Zatímco družiny byly pryč, popadl jsem kovanou truhlici s pokladem, polní lopatku a šel ji zakopat. Vybral jsem si předem místo v zasypané šachtě. Pod staletým smrkem jsem truhlici dal do pytle s erbem a uložil pod kořeny. Místo s pokladem tehdy děti hledaly celý den. Hra prostě vyšla a všichni byli nadšeni.

Nikomu jsem ještě nepřiznal, že jsem nehrál fair play, což se mi v zápětí vymstilo. Jednu z pěti družin, vedl Bidlo, syn mého zastupce Padi. Družina byla stabilně na posledním místě, díky pohodlnosti rádce. Už nevím proč, snad jako vyjádření jakéhosi smíru Paďovi - rozhodl jsem se, že družině pomohu.

A tak jsem připravil poslední hru - hledání skrytých přístřešků družin. Tomuto rádci jsem předem prozradil, kde má hledat. Samozřejmě tato družina vyhrála! Podraz byl i v tom, že dostala ode mě tolik bodů, aby se v celotáborovém bodování vyhoupla z poslední až na 3. pozici. Ostatní družiny, co střádaly jako tým po celý tábor, jsem tímto poslal ke dnu.

Na poslední oheň přijela i manželka Padi - Blanka. Něco se děje! Prošla kolem mě jako bych neexistoval. Děti již spaly a já společně s velitelským sborem seděl u dohořívajícího, závěrečného ohně. 

Náhle se do mě nevybíravými slovy pustila Blanka, následně i Paďa. Ječeli na mě, že jsem si na jejich syna zasedl, a proto skončila jeho družina - až na třetím místě. Pro ně, i toho kluka, s kterým o tom hovořili (!), je to obrovským zklamáním – ale co jiného ode mě vlastně mohli čekat...!

Ostatní kolem ohně mlčeli a čekávali, jak se vůči tomuto nařčení postavím. Že se pletou, jsem Paďovi i Blance řekl, ale celou pravdu jsem říci nemohl a ani neřekl. Slzy do očí mi vehnal paradox této chvíle - patřilo mi to!!! Neuvědomil jsem si, že při rozhovoru s kluky před návštěvákem, nejvíce pranýřovali právě Paďu a to v přítomnosti jeho synů Bidla s Tomem. 

Rok na to, ze dne na den, odešli všichni tři z oddílu. O Paďu mi nešlo, ale citelná škoda byla, že rádce Bidlo hodil svou družinu přes palubu.