Se skautováním jsem začal už v roce 1966 v kroužku Zálesáků, který vedl bratr Otto Findeis – Akéla. Vydržel jsem až do roku 1970. Letní tábory jsme tehdy prožívali nedaleko Velkého Blaníku u řeky Blanice a také na Šumavě. Z těch let se kromě fotografií a kronik zachoval dokonce i autentický film.
Vybudovat po dvaceti letech zákazu skautský oddíl z ničeho nebyla žádná legrace. Je to trochu jako nastoupit s ostatními do vlaku – a když se souprava rozjede, zjistíte, že všichni pod nějakou záminkou vystoupili. Pak už záleží jen na vás, kam vlastně dojedete.
Na tento blog proto postupně přenáším část svých původních zápisků z dnes již zaniklého webu, na který jsem začal psát v srpnu roku 2005. Zároveň dál čerpám ze svého osobního archivu, v němž se uchovalo mnoho postřehů, vzpomínek i původních dokumentů z oddílového života.
Téměř dvanáct let jsem aktivně stál v čele 3. skautského oddílu Hilahdih jako jeho vůdce. A taková služba člověka promění. Vlastní ego jde stranou a většinu svých schopností, času i sil začnete věnovat druhým – někdy i za cenu osobních obětí. Člověk se stává citlivější k okolí, víc přemýšlí o druhých a najednou má pocit, že by svět přece jen mohl být o něco lepší.
Práce s dětmi je krásná, ale také náročná řehole. Za ta léta prošlo oddílem několik stovek chlapců i děvčat. Dnes mají vlastní rodiny a vlastní děti, které jistě milují a chrání. Je milé, že dnes právě těmto dětem můžeme společně s jejich rodiči věnovat jeden letní víkend naplněný programem, setkáváním a společnými zážitky.
Právě jejich rodiče byli kdysi součástí mé oddílové rodiny – a právě jim vděčím za nespočet silných, radostných i nezapomenutelných chvil.
Na "pattovinách" chci vyprávět o nevšední práci vůdce skautského oddílu. Nabídnout pohled pod pokličku – od úplných začátků až po ukončení mé mise v roce 2002. Slovo mise používám záměrně. Nikdy by mě totiž na začátku nenapadlo, že z nenápadného rozhodnutí vznikne tak dlouhý a silný příběh. Pro laiky, bývalé i současné skauty chci ukázat, kolik času, energie, hledání, odvahy a někdy i tvrdohlavosti za tím vším stálo.
Chci vyprávět poněkud bláznivý příběh o tom, jak se člověk téměř proti své vůli stane pro jedny polobohem a pro druhé terčem odsudků. Co stálo za vítězstvími i prohrami? Co bylo jinak, než se po letech může zdát? Když se ohlížíme zpět, vzpomínky mají sklon uhlazovat hrany. Jenže pravda bývá složitější – a někdy i bolestivá. Právě proto chci alespoň na některé dávné události vrhnout nové světlo.
Dítě, které bylo tehdy součástí oddílu, nemohlo vidět do zákulisí všech rozhodnutí a sporů. Bylo účastníkem dění, někdy i nevědomým nástrojem událostí, jejichž skutečný význam mu unikal. Na druhou stranu pohled skautského činovníka stojícího mimo oddíl je zase pohledem diváka. Já chci nabídnout svědectví člověka, který byl přímo uprostřed všeho. Pokud se dotknu málo známých nebo citlivých skutečností, budu některá jména pozměňovat. A pokud se v nich někdo pozná, nechť to bere jako podobnost čistě náhodnou.
Na začátku přitom nebylo mnoho: pár ohmataných knih, tužka, blok, pravítko, fotoaparát na černobílý film – a velká chuť něco v té zvláštní a krásné době změnit. Nebyly počítače, internet, smartphony, Facebook, domácí tiskárny ani digitální fotoaparáty. Neznal jsem pravý význam slov jako manager, brainstorming, survival, sponzoring, teambuilding nebo experimentální pedagogika.
To všechno teprve čekalo přede mnou.
A já jsem se to měl postupně naučit – často po svém.
Měl jsem tu čest seznámit se a spolupracovat s mnoha vzácnými lidmi, kteří mi pomohli, když bylo třeba. Těm patří můj vděk a hluboká úcta...
