Zápisník z Velké války XIX. - Lidomorna

Lidomorna

Vydali jsme se též s kamarádem Třešňákem na tuto žebrotu, zdali nám štěstí dopřeje, abychom též sehnali něco na zub. Zadarmo lidi nechtěli nic dát. Měl jsem dva nože a pěkný ručník, ještě ze Skopje z prádelny, za což jsem dostal kousek broje. též jsem měl na nohách ještě dobré opánky. Arnaut (*turecké synonymum pro Albánce) je u mě uviděl, hned mě nabízel za ně kousek chleba a staré rozbité opánky.

Jak jsem viděl ten boží dar, ihned jsem mu je dal a teď jsem byl úplně bos. Pak mně ještě zbývalo pár starých ponožek. Za ty jsem dostal šálek kukuřičné mouky. Též i můj kamarád prodal přikrývku, košili, ručník a tak velikou radostí naplněni, že budeme mít co jíst, vraceli jsme se zpět do lešení.

Cestou jsme přišli k velkým třem dubům, kdež bylo několik našich kamarádů, kteří šli též z hladu. Vařili si tam něco k jídlu. My jsme se u nich usadili, že si tam uvaříme polévku. Tu k nám přišli tři Arnauti, počali si nás prohlížet a pak beze všeho rozmýšlení, počali do nás bušit obušky. Ani jsme nevěděli proč, nejspíše že jim některý něco odcizil.

Měl jsem tlumok na zádech, dostal jsem přes něj také dvě a na víc jsem nečekal. Na vaření nás přešla všechna chuť. Vraceli jsme se zpět do lešení, do té lidomorny, neboť to jinak nevyhlíželo, než jako morové pole.

Nebyli jsme více k lidem podobní, oblečeni v rozedraných cárech, nohy obaleny nějakou starou pytlovinou, každý zarostlý, ve vousech a vlasech celí špinaví a na nějakou čistotu nikdo nemyslel, jenom každý hleděl, kde by co sehnal do úst.

Velké množství vší žralo naše těla, ruce celé rozdrásané a špinavé, od stálého hrabání se v zemi, jak jsme hledali to živobytí a od pichlavého trní, které jsme sháněli na oheň. I oči jsme měli již celé bolavé od kouře a stálého dýmání do ohně.

Na zádech, nesl každý malý raneček s celým jeho majetkem, za který by nikdo nedal ani kousek toho broje. V ruce hůl, kus klacku, o který se opíral, by mu pomáhal k lehčí chůzi. Toužebně zíral každý na druhou stranu řeky, kde čekal svoji spásu. Již bylo málo lidu zdravých, každý nachlazený od těch noclehů na mokré zemi, umořený hlady a dlouhou namáhavou chůzí, žaludky pokažené od špatného požívání.

S) Žalostný byl pohled na rakouské zajatce - a bylo mezi nimi značné procento Čechů, kteří snad dobrovolně šli do zajetí. Na ty se ve všeobecném zmatku úplně zapomnělo, o ty se nikdo už nestaral. Vlekouce se ulicemi, vychrtlí, a cáry rakouské uniformy, která jen chatrně pokrývala jejich zubožené tělo, podobni spíše kostrám než lidským bytostem, žebrali o kus chleba.