Zápisník z Velké války XX. - Bože, vysvoboď nás!

Bože, vysvoboď nás!

Stále prší a mrtvých přibývá. Převážet se nemůže, řeka je rozvodněná. Taliáni přivezli fasunk - jedno kolečko sucharu, to je jídlo na tři dny. Druhý den dostali jsme každý 2 lžíce rýže. Vaříme ji - voda není k sehnání, je špinavá, dřevo žádné. Bože, vysvoboď nás!

S) Čekal jsem zde na převoz šest dní. Za tu dobu jsem dostal podvakrát dvě lžičky mouky, toliko rýže a dvě malá kolečka sucharu. To přece nemohlo dostačit, aby tím byl hladový člověk, po tolik dní živ. Hledali jsme opět želvy a šneky ale už nebylo nic k nalezení. Tolik tisíc lidu mnoho spotřebuje a již bylo vše dobře prohledáno. Též nás tu i nepříznivé počasí pronásledovalo. Většinou pršelo, neměli jsme kam hlavu ukrýt, byli jsme nuceni v dešti a blátě bdít a spát.

Nebylo ani čisté vody, od deště jen samé bláto. Též o palivo byla nouze, řezali jsme na příkopech okolo silnice a na polích syrové trní, maliní a u řeky zelené vrby načež bylo těžko vařit, když bylo co. Jednou se mi podařilo, že jsem našel trochu šneků, nabral jsem v příkopě kalné, až husté vody, v níž jsem je uvařil, a když jsem to pojídal, tu mě bláto a písek v zubech jen chrastilo.

S velkou dychtivostí se čekalo každý den, dostaneme-li něco k jídlu, a když přišlo trochu mouky nebo rýže, tu při rozdělování některý dostal málo a mnohý nedostal docela nic. Docházeli často i ku rvačkám.

Donášeli tam Arnauti též broj a tu ho velmi draze prodávali. Byli ještě někteří lidé, že měli peníze, prádlo, obuv i oděv, za což dostali kousek toho broje. Když přišli, tu se seběhl velký zástup okolo nich, a kdo něco měl, vše nabízel za tento chléb. S hltavými zraky každý pohlížel na tato žlutá kolečka broje (*chléb), kdyby aspoň dost malý kousek zbyl.

A tak jednoho dne se stalo, že lid z hladu se více nemohl zdržeti, jako dravá zvěř se vrhli na tento požitek a veškerou mocí i silou se rvali o nějaké to sousto. Úzko se bylo jenom dívat, jak Arnauti mlátili silnými klacky do lidu, kteří na to nic nedbali a jen když mohl některý dost malý kousek urvat.

Lid z hladu už nevěděl co činit. Co jsme dostávali, tím nebylo možno nikterak se nasytit a na brzké převezení nebylo žádné naděje. Rozbíhali jsme se po okolních vesnicích, abychom sehnali něco do úst.

S) Vychytralí Albánci dovedli jako vždy i nyní, využitkovat situaci. Když vzhledem na četné tlupy uprchlíků neodvažovali se ubíjet a loupit, okrádali nás jiným způsobem - prodávali potraviny. Zde kus chleba, vlastně placky kukuřičné ztuchlé, tvrdé, odporné chuti, tam kus slaniny, jinde opět kukuřičný plod nebo brambor - a to vše musilo se skoro vyvažovat zlatem.

Ostatní peníze ztratily úplně cenu. Kdo měl zlato, ten ještě jakž takž mohl se najíst. Hůře bylo ostatním s bankovkami černohorskými nebo srbskými, ti byli odkázáni na milost druhých. Ovšem bylo i dosti míst, kde ani za zlato nedalo se nic koupit, neboť Albánie byla před námi jdoucími skoro úplně vyjedena a my vlastně byli již poslední, kterým podařilo se uniknout.

Bylo nám projít napříč Albánií, která snad ještě dnes je méně prozkoumána než střední Afrika. Není cestovatele, který by se odvážil mezi nezkrotné albánské kmeny, které samy žijí v neustálém sporu a bojích, kde život lidský nemá pražádné ceny, kde Albánec, má-li novou pušku, vyzkouší ji na nejbližším, koho potká, a lituje spíše náboje do ní než své oběti.