MÝM NÁRODŮM
Bylo to právě o pouti Sv. Anny (* 26. července) léta páně 1914. Na všech stranách plno tance a veselí, když znenadání jako blesk rozlétla se zpráva po celém Rakousko-Uherském mocnářství, že jest vypovězena válka se Srbskem. Hned se rozjeli z měst od okresních úřadů služebníci na venkov, po všech obecních úřadech a hned se lepily všude plakáty a tím byla hotova všeobecná mobilizace.Tím se svolávalo všechno mužstvo do zbraní patřící k vojenské službě až do 37 let, což znamenalo, že se musí každý povinný vojenskou službou, do 24 hodin dostavit ke svému vojenskému velitelství.
Není možno ani tužkou ani perem vypsati co bylo všude pláče a nářku. Tu noc zajisté, kterého se týkalo, neměl nikdo klidný spánek. Některý plakal, jinému zas přišla chuť k jídlu na to nejlepší, některý zase ze všeho žalu lil do sebe opojný nápoj, aby se mu ulevilo, ale to vše nic nepomohlo, musel každý opustit svoje nejdražší a jít za svou povinností. Byl-li v neděli všude samý pláč a nářek, zajisté bylo druhý den v pondělí ještě více bolu, když nastalo loučení.
Bylo to smutné dívání, když se loučil manžel se svojí věrnou manželkou, otec se svými nejmilejšími dítkami a syn se svými nejdražšími a každý s nich milými. Zajisté že ještě nikdo ve svém žití neměl tak krutou chvíli, jako při tomto odchodu, neboť každého tísnila myšlenka, zdali ještě jednou spatří své nejdražší. Bylo už se mnohému rozloučiti se svým domovem, když se ubíral v čas míru k vojenské službě, neb do světa na zkušenou anebo do daleké ciziny za lepším živobytím, ale to nic nebylo proti tomuto loučení se do války.
Jak bolné bylo, když tu ještě jednou a naposledy sevřel každý ve svou náruč svoje nejmilejší, všechny zulíbal a pak, jako velkou silou odtržen od svých drahých, obrátil se, a s rozdrásaným srdcem vykročil ze svého domova, ubíral se k nádraží, aby jej vlak odvezl k jeho vojenskému odboru. Ještě se smutně obrací ke svému domovu, kde snad zrozen byl, kde prožil svoje mládí a kde prožíval tak mnohé blahé chvíle v kruhu svých milených. Kdo si chystal všelijaké plány do budoucna, teď vše pojednou ztroskotalo a on musí všechno zanechat a odebrat se ke svému pluku, aby chránil se zbraní v ruce svého císaře, vlast a národ.
Přišel na stanici, kde bylo plno obecenstva, jako bývalo za šťastných dnů, když jezdívali venkované o Sv. Jánu neb o Sv. Václavu do Prahy na pouť. Jenom nebylo vidět ty veselé tváře a samý úsměv, ale zase jenom ten smutný obraz, jako když odcházeli bojovníci ze svých domovů.
Ani nebylo třeba jíti k pokladně a platit jízdní lístek, jenom se prokázal svoji vojenskou knížkou. Vlak se přihnal, zastavil, bojovníci vstoupili do vozů, ještě se každý nahýbal z okna, aby dali poslední s Bohem těm, kteří je doprovázeli. Vlakvůdce zatroubil, stroj počal pracovat, kola se roztočila a v malé chvíli zmizeli všem zrakům, které stáli na peróně. S těžkým srdcem a s uslzenýma očima vraceli se doprovázející k svým domovům.
Není možno ani tužkou ani perem vypsati co bylo všude pláče a nářku. Tu noc zajisté, kterého se týkalo, neměl nikdo klidný spánek. Některý plakal, jinému zas přišla chuť k jídlu na to nejlepší, některý zase ze všeho žalu lil do sebe opojný nápoj, aby se mu ulevilo, ale to vše nic nepomohlo, musel každý opustit svoje nejdražší a jít za svou povinností. Byl-li v neděli všude samý pláč a nářek, zajisté bylo druhý den v pondělí ještě více bolu, když nastalo loučení.
Jak bolné bylo, když tu ještě jednou a naposledy sevřel každý ve svou náruč svoje nejmilejší, všechny zulíbal a pak, jako velkou silou odtržen od svých drahých, obrátil se, a s rozdrásaným srdcem vykročil ze svého domova, ubíral se k nádraží, aby jej vlak odvezl k jeho vojenskému odboru. Ještě se smutně obrací ke svému domovu, kde snad zrozen byl, kde prožil svoje mládí a kde prožíval tak mnohé blahé chvíle v kruhu svých milených. Kdo si chystal všelijaké plány do budoucna, teď vše pojednou ztroskotalo a on musí všechno zanechat a odebrat se ke svému pluku, aby chránil se zbraní v ruce svého císaře, vlast a národ.
Přišel na stanici, kde bylo plno obecenstva, jako bývalo za šťastných dnů, když jezdívali venkované o Sv. Jánu neb o Sv. Václavu do Prahy na pouť. Jenom nebylo vidět ty veselé tváře a samý úsměv, ale zase jenom ten smutný obraz, jako když odcházeli bojovníci ze svých domovů.
Ani nebylo třeba jíti k pokladně a platit jízdní lístek, jenom se prokázal svoji vojenskou knížkou. Vlak se přihnal, zastavil, bojovníci vstoupili do vozů, ještě se každý nahýbal z okna, aby dali poslední s Bohem těm, kteří je doprovázeli. Vlakvůdce zatroubil, stroj počal pracovat, kola se roztočila a v malé chvíli zmizeli všem zrakům, které stáli na peróně. S těžkým srdcem a s uslzenýma očima vraceli se doprovázející k svým domovům.
