Text vychází z deníkových zápisů Františka Holického. Jeho dobový jazyk, způsob vyprávění a osobité stylistické zvláštnosti byly zachovány.
Upozornění k celému seriálu: Deníkové zápisy mohou obsahovat dobové výrazy a názory, které jsou dnes vnímány jako urážlivé vůči některým národům, náboženstvím nebo skupinám obyvatel. Jsou zachovány výhradně kvůli historické věrnosti a nevyjadřují názory autora tohoto článku ani současných osob. Některé doprovodné obrazy jsou obrazovou rekonstrukcí a byly digitálně kolorovány.
Mým národům
Bylo to právě o pouti sv. Anny (* 26. července) léta Páně 1914. Na všech stranách plno tance a veselí, když znenadání jako blesk rozlétla se zpráva po celém rakousko-uherském mocnářství, že jest vypovězena válka se Srbskem.
Hned se rozjeli z měst od okresních úřadů služebníci na venkov po všech obecních úřadech. Všude se začaly lepit plakáty, a tím byla hotova všeobecná mobilizace.
 |
Tím se svolávalo všechno mužstvo do zbraní, patřící k vojenské službě až do 37 let. To znamenalo, že se musí každý povinný vojenskou službou do 24 hodin dostavit ke svému vojenskému velitelství. Není možno ani tužkou, ani perem vypsati, co bylo všude pláče a nářku. Tu noc zajisté ten, kterého se to týkalo, neměl klidný spánek. Některý plakal, jinému zas přišla chuť k jídlu na to nejlepší, některý zase ze všeho žalu lil do sebe opojný nápoj, aby se mu ulevilo. Ale to vše nic nepomohlo. Musel každý opustit svoje nejdražší a jít za svou povinností. Byl-li v neděli všude samý pláč a nářek, zajisté bylo druhý den v pondělí ještě více bolu, když nastalo loučení. Bylo
to smutné dívání, když se loučil manžel se svojí věrnou manželkou, otec
se svými nejmilejšími dítkami a syn se svými nejdražšími a každý s nich
milými. Zajisté že ještě nikdo ve svém žití neměl tak krutou chvíli,
jako při tomto odchodu, neboť každého tísnila myšlenka, zdali ještě
jednou spatří své nejdražší. Bylo už se mnohému rozloučiti se svým
domovem, když se ubíral v čas míru k vojenské službě, neb do světa na
zkušenou anebo do daleké ciziny za lepším živobytím, ale to nic nebylo
proti tomuto loučení se do války.  Kdo si chystal všelijaké plány do budoucna, teď vše pojednou
ztroskotalo a on musí všechno zanechat a odebrat se ke svému pluku, aby
chránil se zbraní v ruce svého císaře, vlast a národ. Přišel
na stanici, kde bylo plno obecenstva, jako bývalo za šťastných dnů,
když jezdívali venkované o Sv. Jánu neb o Sv. Václavu do Prahy na pouť.
Jenom nebylo vidět ty veselé tváře a samý úsměv, ale zase jenom ten
smutný obraz, jako když odcházeli bojovníci ze svých domovů. Vlakvůdce zatroubil, stroj počal pracovat, kola se roztočila a v malé chvíli zmizeli všem zrakům, které stáli na peróně. S těžkým srdcem a s uslzenýma očima vraceli se doprovázející k svým domovům...
|
