Zápisník z Velké války III. - Loučení

Loučení

Když se mužstvo sjelo do svých doplňovacích okresů, tu byla města přeplněna, že nebylo možno, aby se všichni lidé mohli skrýt pod střechu. V kasárnách se vše hemžilo jako v mraveništi, hostince byly tak plný, že nebylo možno se vtlačiti do dveří a třeba i přenocovati pod širým nebem. Trvalo to několik dní, než se ulice trochu vyprázdnily.

Ve všech kasárnách počal čilý ruch. Hned počalo vyzbrojování mužstva. Sestavily se čety, setniny a prapory, každý dostal svoje věci, co jest pro vojáka v čas války předepsáno a čekalo se na další rozkaz. Jenomže nebylo třeba dlouho čekati. Na nádvořích byl velký spěch; píšťalky pištěly, praporky se ve vzduchu jen hemžily a stroj jezdil s velkou rychlostí z jedné koleje na druhou a v malé chvíli byl vlak přichystán. 

Na kasárním dvoře se seřadil prapor, včele plukovní kapela zahrála dojemný verš k motlitbě, pak zazněl povel, hudba spustila rázný pochod. Napřed velitel na koni, za ním četa za četou, setnina za setninou, až celý prapor vyšel z kasárních vrat a za velkého shluku obecenstva, jako obrovský had ubíral se k nádraží.

Tam se postavili podél vlaku, odpočítáno kolik mužů do každého vozu přijde. Vstoupili do vozů, parní píšťala pronikavě zapískala a vlak se zase pomalu rozjel dále. I na té železnici bylo znát samý zármutek. Neřehtaly vlaky tak vesele jako dříve, ale zdálo se, že tak smutně sténají, jakoby i ten železný stroj cítil, co s sebou odváží lásky a co tady zanechává žalu a bolu.

V hlavách vojínů vířily myšlenky, jaký bude asi jejich návrat. Přijde-li nazpět zdráv nebo s uraženými údy a neb snad mu osud přisoudí, že má být pochován tam za hranicemi. A za takového přemýšlení se stále vzdaloval od svého domova k cíli. Jedni na srbské a někteří na ruské hranice.

A jak ti všichni tak i já povinný vojenskou službou, bylo mně se rozloučiti s mými úvahami. Ale jakožto člen železnice byl jsem od C. K. ředitelství státních drah zproštěn vojenské služby ještě 40 dní. Tu bylo radosti, že jest mě udělena svoboda, že mohu býti ještě mezi mými drahými. Však den po dni ubýval, stále se počítalo, a když už se měla přiblížit doba, došla mě zpráva, že mám ještě čekat do zavolání.

Čekalo se, čas ubýval kupředu, někteří kamarádi už přijížděli z boje raněni domu na krátkou dovolenou, někteří dostali zprávu, že jejich miláček padl na poli slávy. Přišel den 14. Října 1914, dostal jsem svolávací lístek, že se mám ihned dostavit k C.aK. pěšímu zeměbraneckému pluku č. 28 do Lince, kdež toho času byl posádkou. Netřeba se rozepisovat, jak bylo doma. Jako všude jinde tak bylo i v naší rodině samý pláč a nářek.

Druhý den jsem šel na mši svatou, vykonal sv. zpověď a pak na hřbitov se rozloučit s hrobem mé zesnulé matky. Pak jsem šel dát sbohem bratrům a jejich rodinám. Přišel jsem domu, ale už nikde žádné stání. Nastal večer a s ním i doba mého rozloučení. Byla to těžká chvíle, když jsem se loučil s mým starým otcem, jak on žalostně plakal, též i mě šla hlavou myšlenka, zdali jej ještě jednou spatřím.