Ve středu byl další čmouďák a po něm, se začal hned připravovat další velký oheň. Děti trávily přípravou dřeva mnoho času a žhavé slunce z nich vysávalo všechnu energii.
Ve čtvrtek druhého týdne před večerkou, jsme seděli společně činovníky v kuchyni a probírali události. V tom syn Jirka začal křičet - Hóóřííí! - můj stan byl v plamenech! Došlo k tomu tak, že jeden z chlapců vrazil do posady. Nízká plechovka se svíčkou, se překlopila do rozložených písemností. Během několika sekund - díky molitanu i impregnaci, bylo vše v plamenech.
Podařilo se mi zachránit pouze pokladnu s táborovou dokumentací, osobní doklady a svůj skautský kroj. A to ještě díky tomu, že jsem ho měl stále na sobě. Jirka na tom byl obdobně. Vše ostatní shořelo. Uvědomoval jsem si i hrůzu, kterou jsem prožíval, při běhu ke stanu, neboť s námi často ve stanu přespával i malý Ondřej. Naštěstí byl ve stanu u mámy.
Ráno, ještě před budíčkem se společně zahladily stopy nočního požáru, a táborový život běžel dál. Shořelo mi prakticky všechno; oblečení, fotoaparát, dokonce i tužka na psaní. Shořeli i věci mého syna Jirky. Všechnu tu pohromu způsobil hlavně ten osudný molitan na mém kavalci.
O den později v noci, hořelo znovu. Tentokrát odpadovka, do které někdo hodil papírovou krabici, a večer vysypala služba žhavý popel z kuchyně. Nikdo tehdy nekontroloval obsah odpadovky. Ale syn Jirka opět zabodoval, a včas oheň vykřičel. To už bylo na pováženou! Vládlo tropické počasí a les byl suchý jako troud…
Byl jsem pod obrovským psychickým tlakem, a každá podobná příhoda byla ihned interpretována, jako má neschopnost vést a organizovat tábor! Mužská část činovníků vysedávala hlavně kolem kuchyně a vyprávěli si své hrdinské skutky. O průběh dne se moc nestarali, natož o nějaký program. Manželky zase vládly v kuchyni a vařily jim kávu. Program a soutěže jsem připravoval většinou před budíčkem, v době odpoledním klidu a po večeři. V té době mi velmi pomáhali vojáci Vašek s Ondrou.
S odstupem času mohu posoudit i tehdejší bezpečnost dětí na tomto táboře. V nemocnici na chirurgii dali našemu táboru lékaři přízvisko - likvidační. Úrazů bylo skutečně hodně; od bodnutí hřebíků, klacků přes opařeniny, až po tržné rány. Vyvrcholením všeho, byl opět druhý týden. Ten den ráno, dostala každá družina staženého domácího králíka.
Jejich úkolem bylo, si ho sami upravit v Setonově hrnci. Jeho příprava a tepelné opracování probíhalo až do odpoledních hodin – však s nevalným úspěchem. Sethrnec jsem vyzkoušel ještě několikrát sám.
Chtěl jsem zjistit, kde se stala osudová chyba. Dnes vím, že Sethrnec je z praktického hlediska nevhodný. Dobře v něm uvaříte zeleninu – maximálně rybu, ale ne maso.
Blížila se sobota – návštěvní den rodičů. Já jsem si pro tuto chvíli plánoval čas na přípravu pokladovky před nadcházejícím třetím týdnem. Ještě v pátek odpoledne, se mi ale bez výstrahy rozjeli všichni činovníci domů, a já zůstal v táboře s chlapci sám. Této chvíle jsem využil a byla to zároveň očistná kůra ducha pro všechny.
Večer, po odjezdu všech činovníků, jsem svolal všechny chlapce do jídelny. Chvilku jsem jim četl knihu Chata v jezerní kotlině, za svitu petrolejové lampy. Nato jsem navázal na dosavadní průběh našeho táboření. Každý dostal prostor, aby pověděl co má na srdíčku, a nešetřil mě, ani ostatní činovníky. Bylo to pro ně něco nového, ale po počátečních rozpacích se rozpovídali. Na závěr jsme si slíbili, že se budeme všichni snažit, aby ten poslední týden našeho tábora, proběhl v duchu přátelství a kamarádství, jak bychom si všichni přáli.
Byl jsem naivní, ale co se dalo dělat. Program byl touto předčasnou invazí více méně v troskách. Stačili jsme pouze zhotovit výstavku výrobků a samorostů. Část rodičů si dítka odtáhli do lesa, kde pro ně pořádali pikniky. Druhá část rodičů, ta větší, si strčila své dítě do auta, a unesla domu k prostřenému stolu s televizí.
Přišlo poledne a v táboře nás zůstalo všehovšudy – čtyři! Já s malým Ondrou, Indián a Bidlo. Před sebou jsme měli 18 kg masa na řízky, za sebou – půl pytle brambor k obědu.
Naštěstí přijelo na návštěvu několik oldskautů, kteří nám od řízků pomohli. Po jejich odchodu jsem šel ještě dodělat dvě pochodně k večernímu ohni a zhruba sto kolíků na pokladovku. Měl jsem v plánu, zbytek dodělat následující den dopoledne.
Kolem večera se začali děti vracet zpět. Společně s nimi se navrátilo i pár činovníků, včetně Akély, kterého jsem o to požádal. Před soumrakem byl zapálen další slibový táborák, který rušili někteří chlapci odbíháním do lesa. Tady s úlevou vyblinkali to, čím se doma přejedli. Jen počkejte – holenkové - tohle vám nedaruji…
Ráno byl budíček už v šest a po tvrdé rozcvičce, následovala neméně tvrdá práce. Dřevo do kuchyně, uklidit táborový kruh, vykopat novou latrínu, samostatně uvařit, protože kuchařky emigrovaly z tábora. Dohled a organizaci jsem hodil na mé zástupce (ať si také užijí) s konkrétními úkoly.
Pak jsem hrdě s obrovitým batohem odkráčel do lesa, abych nastražil závěrečnou hru o poklad. Teprve nyní jsem ocenil čas, který jsem věnoval hře již před táborem. Z toho lesního ticha, se mi úplně zatočila hlava.
Po několika kilometrech jsem s sebou praštil na zem. Jen tak poslouchal les a při tom přemýšlel o událostech posledních dní. Probudil mě divoký králík, který si usmyslel prozkoumat obsah mého batohu. Chvíli jsem ho pozoroval a vychutnával pocit svobody s ním. Cítil jsem se svěží, odpočatý a tak jsem začal s přípravou hry.
Do tábora jsem se vrátil před večerkou s myšlenkou, že už mi zbývá pouze zakopat – poklad. Děti mi běžely v ústrety a jeden přes druhého šťastně povykovaly, jak jsou rádi, že jsem zpět. Ještě než jsem došel ke stanu, tak jsem byl vyrozuměn o dění v táboře.
Kdo měl úraz, a jaký, proč se oběd musel vyhodit, že večerní nástup, ani hygiena se ještě nekonaly. V kuchyni mě s vrčením a výčitkou vítal velitelský sbor. S úsměvem jsem zhodnotil situaci a během několika minut navrátil do tábora čas i řád...
Ve čtvrtek druhého týdne před večerkou, jsme seděli společně činovníky v kuchyni a probírali události. V tom syn Jirka začal křičet - Hóóřííí! - můj stan byl v plamenech! Došlo k tomu tak, že jeden z chlapců vrazil do posady. Nízká plechovka se svíčkou, se překlopila do rozložených písemností. Během několika sekund - díky molitanu i impregnaci, bylo vše v plamenech.
Podařilo se mi zachránit pouze pokladnu s táborovou dokumentací, osobní doklady a svůj skautský kroj. A to ještě díky tomu, že jsem ho měl stále na sobě. Jirka na tom byl obdobně. Vše ostatní shořelo. Uvědomoval jsem si i hrůzu, kterou jsem prožíval, při běhu ke stanu, neboť s námi často ve stanu přespával i malý Ondřej. Naštěstí byl ve stanu u mámy.
Ráno, ještě před budíčkem se společně zahladily stopy nočního požáru, a táborový život běžel dál. Shořelo mi prakticky všechno; oblečení, fotoaparát, dokonce i tužka na psaní. Shořeli i věci mého syna Jirky. Všechnu tu pohromu způsobil hlavně ten osudný molitan na mém kavalci.
O den později v noci, hořelo znovu. Tentokrát odpadovka, do které někdo hodil papírovou krabici, a večer vysypala služba žhavý popel z kuchyně. Nikdo tehdy nekontroloval obsah odpadovky. Ale syn Jirka opět zabodoval, a včas oheň vykřičel. To už bylo na pováženou! Vládlo tropické počasí a les byl suchý jako troud…
Byl jsem pod obrovským psychickým tlakem, a každá podobná příhoda byla ihned interpretována, jako má neschopnost vést a organizovat tábor! Mužská část činovníků vysedávala hlavně kolem kuchyně a vyprávěli si své hrdinské skutky. O průběh dne se moc nestarali, natož o nějaký program. Manželky zase vládly v kuchyni a vařily jim kávu. Program a soutěže jsem připravoval většinou před budíčkem, v době odpoledním klidu a po večeři. V té době mi velmi pomáhali vojáci Vašek s Ondrou.
S odstupem času mohu posoudit i tehdejší bezpečnost dětí na tomto táboře. V nemocnici na chirurgii dali našemu táboru lékaři přízvisko - likvidační. Úrazů bylo skutečně hodně; od bodnutí hřebíků, klacků přes opařeniny, až po tržné rány. Vyvrcholením všeho, byl opět druhý týden. Ten den ráno, dostala každá družina staženého domácího králíka.
Jejich úkolem bylo, si ho sami upravit v Setonově hrnci. Jeho příprava a tepelné opracování probíhalo až do odpoledních hodin – však s nevalným úspěchem. Sethrnec jsem vyzkoušel ještě několikrát sám.
Chtěl jsem zjistit, kde se stala osudová chyba. Dnes vím, že Sethrnec je z praktického hlediska nevhodný. Dobře v něm uvaříte zeleninu – maximálně rybu, ale ne maso.
Ten den kolem půlnoci jsem se rozhodl vyzkoušet bdělost hlídky. V momentě, kdy jsem ležel u prvního stanu, vypadl z něho jeho majitel, zvracel mi přímo u hlavy, aniž mě vnímal. Vzápětí se otevřelo dalších tucet stanů, za stejným účelem. Tehdy jsem byl přesvědčen, že se děti přiotrávily při koupání vodou v potoce. Ale až lékařka mi doporučila (s úsměvem), aby děti nosily příště na slunci čepici!
Blížila se sobota – návštěvní den rodičů. Já jsem si pro tuto chvíli plánoval čas na přípravu pokladovky před nadcházejícím třetím týdnem. Ještě v pátek odpoledne, se mi ale bez výstrahy rozjeli všichni činovníci domů, a já zůstal v táboře s chlapci sám. Této chvíle jsem využil a byla to zároveň očistná kůra ducha pro všechny.
Večer, po odjezdu všech činovníků, jsem svolal všechny chlapce do jídelny. Chvilku jsem jim četl knihu Chata v jezerní kotlině, za svitu petrolejové lampy. Nato jsem navázal na dosavadní průběh našeho táboření. Každý dostal prostor, aby pověděl co má na srdíčku, a nešetřil mě, ani ostatní činovníky. Bylo to pro ně něco nového, ale po počátečních rozpacích se rozpovídali. Na závěr jsme si slíbili, že se budeme všichni snažit, aby ten poslední týden našeho tábora, proběhl v duchu přátelství a kamarádství, jak bychom si všichni přáli.
Ranní budíček byl o návštěvním dnu tehdy ještě v sedm hodin. Proto jsem byl i překvapen, když za stany už obcházel první roj rodičů a ostatních návštěvníků. Oficiálně mělo být návštěvní - až odpoledne, s tím, že do oběda připravíme pro rodiče rozmanitý program.
Byl jsem naivní, ale co se dalo dělat. Program byl touto předčasnou invazí více méně v troskách. Stačili jsme pouze zhotovit výstavku výrobků a samorostů. Část rodičů si dítka odtáhli do lesa, kde pro ně pořádali pikniky. Druhá část rodičů, ta větší, si strčila své dítě do auta, a unesla domu k prostřenému stolu s televizí.
Přišlo poledne a v táboře nás zůstalo všehovšudy – čtyři! Já s malým Ondrou, Indián a Bidlo. Před sebou jsme měli 18 kg masa na řízky, za sebou – půl pytle brambor k obědu.
Kolem večera se začali děti vracet zpět. Společně s nimi se navrátilo i pár činovníků, včetně Akély, kterého jsem o to požádal. Před soumrakem byl zapálen další slibový táborák, který rušili někteří chlapci odbíháním do lesa. Tady s úlevou vyblinkali to, čím se doma přejedli. Jen počkejte – holenkové - tohle vám nedaruji…
Ráno byl budíček už v šest a po tvrdé rozcvičce, následovala neméně tvrdá práce. Dřevo do kuchyně, uklidit táborový kruh, vykopat novou latrínu, samostatně uvařit, protože kuchařky emigrovaly z tábora. Dohled a organizaci jsem hodil na mé zástupce (ať si také užijí) s konkrétními úkoly.
Pak jsem hrdě s obrovitým batohem odkráčel do lesa, abych nastražil závěrečnou hru o poklad. Teprve nyní jsem ocenil čas, který jsem věnoval hře již před táborem. Z toho lesního ticha, se mi úplně zatočila hlava.
Po několika kilometrech jsem s sebou praštil na zem. Jen tak poslouchal les a při tom přemýšlel o událostech posledních dní. Probudil mě divoký králík, který si usmyslel prozkoumat obsah mého batohu. Chvíli jsem ho pozoroval a vychutnával pocit svobody s ním. Cítil jsem se svěží, odpočatý a tak jsem začal s přípravou hry.
Do tábora jsem se vrátil před večerkou s myšlenkou, že už mi zbývá pouze zakopat – poklad. Děti mi běžely v ústrety a jeden přes druhého šťastně povykovaly, jak jsou rádi, že jsem zpět. Ještě než jsem došel ke stanu, tak jsem byl vyrozuměn o dění v táboře.
Kdo měl úraz, a jaký, proč se oběd musel vyhodit, že večerní nástup, ani hygiena se ještě nekonaly. V kuchyni mě s vrčením a výčitkou vítal velitelský sbor. S úsměvem jsem zhodnotil situaci a během několika minut navrátil do tábora čas i řád...
