Zapalujeme slavnostní oheň

Blíží se čas myšlenek na skautské tábory. Také miluji skautské tradice, ale zároveň jsem se nebránil je pozměnit, s ohledem na dobu, prostředí a podmínky. Stavím se i kladně k slavnostní chvilce zapálení Velkého ohně na skautském táboře, pokud onu chvilku nechtěně proměníme v barbarský rituál.

Když pominu obřad zapálení malého ohně, přenesení tohoto plamene k zapálení velkého ohně s odříkáním různých formulací světových stran, tak tradičně jsme k tomuto úkonu používali tzv. pochodně, louče či fakule. Názvosloví ponechám na volbě čtenáře, já použiji původní název - fakule.

Kdo už byl svědkem tohoto postupu, jistě vzpomene na svist kapající smůly, která dál dohořívala v trávě. Čas od času skápla celá fakule, dřív, než se ohnivec vůbec dostal ke slovu. Podle různě přenesených tradic, světlonoš si měl pochodeň vyrobit sám, a ve většině případech jím bohužel bylo dítě.

Tím se dostávám k podstatě celého problémů. Určený chlapec či dívka jsou postaveny před nelehký úkol. Jeho splnění je pro většinu kontraproduktivní, příště to již nepovažuje za čestnou úlohu, ale trest! Proč?

V jednom časopise jsem nalezl jakýsi čítankový návod na výrobu slavnostní pochodně, ale ve své podstatě byl prakticky nepoužitelný v daném prostředí. Náš oddíl to řešil tak, že výrobu pochodně svěřil družině s vírou, že oni si nějak poradí. To co pak následovalo, už odporovalo všemu, co jako skauti hlásáme. Od ochrany přírody, přes protipožární ochranu, až po vlastní bezpečnost a zdraví dětí.

Fyzický sběr smůly je primitivní barbarství a v zásadě oslabuje další obranyschopnost stromu. Po našem zásahu se strom stává náchylnější k napadení dřevokaznými houbami, či breberkami. Následuje alchymie a to rozehřívání pryskyřice nad ohněm. Aby se dala napatlat na kus větve, musí se zahřát na teplotu min. 210 °C.

Mnoho let jsem pracoval s těmito hmotami profesionálně. Byl jsem i proto několikrát svědkem, kdy obsah nádoby vzplanul. Nedovedete si představit ten hukot, a nedej bože se to pokusit uhasit vodou. Obsah v momentě exploduje ven! Následek popálenin je doživotní. Běhá mi mráz po zádech, pokud si uvědomím, že s hmotou manipuluje laik — dítě.

Dalším oříškem je vlastní nanesení rozpálené pryskyřice na konec pochodně. Používáme k tomu všech možných civilizačních nástrojů a nádob, které jsou dostupné. Pokud je chceme očistit, nestačí nám na to pouhá mýdlová voda. A tak suma sumárum: výroba jedné fakule přijde všechny dost draho, pokud se nikomu nic nestane.

Z těchto uvedených důvodů se přimlouvám se za mnohem bezpečnější a levnější řešení — tím jsou pochodně napuštěné. Vystačíme si s předem nařezanými pruhy ze starého jutového pytle (korektní k tradicím), nebo jiné bavlněné textilie. Pruhy namočíme do rozpuštěného parafínu, či rozpuštěného vosku (bod tání mezi 55 - 70 °C). Pruh ještě teplý omotáme pevně kolem držadla (postačí síla 1,5 cm) a necháme ztuhnout.

Samotné napuštění nemusí být výhradně záležitostí vosku. Držadlo textilií omotáme předem a potom namočíme do lampového oleje, použít lze i tekutý podpalovač na gril. Co do hoření, se zcela vyrovnají pryskyřici (dokonce i voní lesem) a nezatěžují nám tolik životní prostředí. Po napuštění však musíte fakule nechat okapat, aby vám hořlavina nestékala po klacku do dlaně.

Snad namítnete, že mnou naznačeným postupem, se dostáváte do rozporů s vžitou tradicí. Totiž do slavnostního ohně, aby se udržela jeho „čistota", nepatří žádný „hadr” apod.. Snad by šel tento nesoulad vyřešit organizačně; ohnivci po zapálení velkého ohně "kruh" opustí i s pochodněmi, aby je někde na vyhrazeném místě ponořili do kyblíku s vodou.

Pokud bychom se dožadovali dodržení tradice před vlastním ceremoniálem à la světlonoš, přikláněl bych se zaměřit jeho přípravu jiným směrem. Čas strávený těžbou pryskyřice, výrobou pochodně atd., by šlo využít, dejme tomu, vyřezáním rukojeti nožem. Protože práce s nožem je, oproti výrobě pochodně - mnohem bezpečnější…

P.S.: Víte, že borová pryskyřice působí na člověka jako antiseptikum, protizánětlivé a mnoho dalších!