Každá fotografie má svůj příběh, je zachycením prošlého okamžiku v prostoru skrze světlo. Před lety, mi má maminka dala pár zašlých fotek, abych se je pokusil zrestaurovat. Byly to obrázky jejího otce, mého dědy, ze světové války. Netušil jsem, že mě samotná práce na opravách, tak zasáhne. Co jsem vlastně o svém prarodiči věděl?
Jako dítě jsem si dědu pamatoval, jako přísného pána v manšestrovém saku, který mě nosil na jedné ruce. Měl vyhlášenou hospodu "U Kučerů", kterou v roce 1939 společně s mou babičkou postavil na tehdy zelené louce. U hospody postavil také kuželník s letní besedou. Svou babičku jsem nikdy nepoznal. Zemřela na infarkt, když jí bolševik přišel hospodu znárodnit.
Děda zůstal na všechno sám s dcerou, která dokončovala studium hotelové školy v Písku. Tak se stal děda ve své hospodě zaměstnancem tehdejších "Restaurací a jídelen". Dobrý důvod, proč bolševiky a Rusko k smrti nenáviděl.
Když jsem povyrostl, chodil jsem stavět kuželky do kuželníku, smýval z porcelánových tácků čárky a křížky. Když jsem dědu rozzlobil, zlískal mě kabelem od lampičky. Na druhou stranu, často mě brával do lesa a tam učil chytat hady, ptáky. Učil, co se dá v lese najít k jídlu.
Jako zvídavý kluk jsem se ho jednou zeptal: „Dědo, byl si taky v Rusku jako legionář?“ „To byli, chlapče zrádci. A už nikdy se na ně neptej - ju!“
Vzpomínky na dědu se mi neustále vracely, a tak jsem měsíce pátral pátral v různých archívech a s překvapením zjistil, co jsem za jeho života prošvihl. Děda se narodil jako nemanželské dítě r. 1891 v Ratibořských Horách, dvacetileté slečně Viktorii Kučerové a dostal jméno František. V té době bydleli "U Vacků" na Žaburně. Býval tam koloniál s uhlím. Ale, být koncem 19. století svobodnou matkou, zvláště na vesnici, představovalo velký problém.
Nebyla práce a tak s malým děckem v náručí, odjela za svou provdanou sestrou do Vídně.
Po čase se provdala za nějakého Švandu, který byl košíkářem. Švanda přišel do Vídně hledat práci z moravské obce Kuklík. Manželům Švandovým se posléze narodil další syn Andreas a dcera Marie, kterou volali "Mitsi". Děti byly věkově po čtyřech letech od Františka.
Psal se rok 1914 a vypukla válka. Františka zastihla před nástupem na vojnu ve věku 23 let, a výzva VŠEM MÝM NÁRODŮM uspíšila završení mnoha osudů. Vídeňští Češi, František s bratrem Andreasem narukovali společně. Myslím, že matka kladla na srdce staršímu z chlapců, aby dával pozor na svého bratra. Těžko se dovedeme dnes vžít do podobné situace.
Pár měsíců oba kluci strávili v přijímači ve Vídni. Potom byli převeleni k IV. regimentu, 2. bataliónu, který měl velení v Jižním Tyrolsku - Innsbrucku. 4. pluk patřil k Landesschutzenregimentu (horští střelci), později přejmenovaný na Tyrolean Kaiserjäger. Druhý batalión měl posádku v Bozenu (Bolzano), dnes součást Itálie, a oba dva, krom své strážní služby, kopání tunelů, dostali na starost i udržování (zřizování) telefoních linek. Tehdy bylo spojení výhradně přes polní telefony.
Jeho velitelem byl Oberleutnant Anton Tschurtschenthaler, a spolu s ním oba bratři 23. května 1915, vstoupili do války proti Itálii. Mimo jiné se účastnili obrany hory Col di Lana proti Italům. Bitvu nakonec prohráli. Italové nejprve kopec 24 hodin bez ustání odstřelovali, pak vyhodili do povětří i s pevností.
Andreas při této bitvě přišel o nohu pod kolenem. Děda na nic nečekal, naložil si brášku na záda, a táhl horami do polního lazaretu za druhým kopcem, který se jmenuje Sief. Tím pro Andrease válka skončila, dostal protézu, a několikrát dědu přijel navštívit do tehdejšího Československa. Děda za svůj čin dostal od Císaře pána metál, "Za Statečnost" ve stříbře.
Koncem dubna 1916, po bitvě o Col di Lana, byl děda odvelen do vedlejšího okresu Trento do pevnosti v Besenello, aby si oddechl. V květnu rozjel panovník druhou invazi proti Itálii, a mého dědu poslal čekat v záloze na Monte Priafora. Protože se fronta hnula pár kilometrů k jihu, Franta se ubytoval v pevnosti Belveder. Jako Tyrolean Kaiserjäger obstarával a obnovoval spojení, chodil do hlídek, včetně kopce Hintergrat. V říjnu se účastnil masakru u Monte Grappa, kde získal další metál. Pamatuji se, že mi vyprávěl, jak k němu přišel.
Vánoce slavil v kraji Pasubio. Rok 1917 jej zastihl střídavě v pevnosti Forte Enna a Ortigara. Posledně jmenovaná, byla jeho poslední zastávkou. Po italském dělostřeleckém útoku byl raněn střepinou granátu do prsou a oka, byl převezen a operován v Innsbrucku. Než se doléčil, válka skončila, a děda se kolem roku 1920 vrátil do své nové vlasti - Československa.
