Každá fotografie je zachyceným okamžikem, který už dávno zmizel. Světlo dopadlo na film, někdo stiskl spoušť a čas se na zlomek vteřiny zastavil.
O mnoho let později mi maminka přinesla několik zašlých fotografií a požádala mě, abych je zkusil opravit. Zachycovaly jejího otce, mého dědu, během první světové války.
Netušil jsem, že obyčejné retušování starých snímků mě zavede na cestu, na jejímž konci zjistím, jak málo jsem svého dědu ve skutečnosti znal.
Jako dítě jsem si ho pamatoval jako přísného muže v manšestrovém saku. Byl vysoký, silný a budil respekt. Přesto mě dokázal nosit na jedné ruce, jako bych nic nevážil.
Společně s babičkou postavil roku 1936 na tehdejší zelené louce hospodu nazvanou "U Kučerů". Vedle ní vyrostl kuželník s letní besedou a celé místo se brzy stalo centrem společenského života širokého okolí.
Babičku jsem nikdy nepoznal. Zemřela po mozkové mrtvici a následném infarktu. Podle rodinného vyprávění ji mrtvice postihla ve chvíli, kdy jí přišli oznámit znárodnění jejich živnosti. Rok zůstala ochrnutá na polovinu těla a odkázaná na invalidní vozík. Nakonec jí vypovědělo službu i srdce.
Děda zůstal sám s dcerou, která právě dokončovala studium hotelové školy v Písku. Z člověka, jenž podnik postavil vlastníma rukama, se během jediného dne stal svým zaměstnancem v tehdejším n. p. Restaurace a jídelny.
Možná právě tehdy se v něm usadila hořkost, kterou si nesl až do konce života.
Teprve při opravování jeho válečných fotografií jsem začal chápat, že příběh tohoto muže byl mnohem složitější, než jsem si kdy dokázal představit.
