Nedávno jsem se přehraboval svým archivem, a náhodou narazil na obálku, v níž byl uložen text psaný na psacím stroji. Napsal jej bratr Vlastík Zemanů - Vlásek někdy v roce 1995 a vzpomíná, jak došlo k založení skautingu v Táboře. Bratr Vlásek je bohužel už ve skautské nebi a i proto si zaslouží pozornost - byl skvělý chlap.
Podnět k založení skautingu v Táboře dala dcera prezidenta Masaryka, Dr. Alice Masaryková na schůzi ženského spolku ZORA v městském, dnes malém divadle dne 26. ledna 1919. Bylo to období národního obrození, budoval se kulturní, společenský a politický život mladé ČeskoSlovenské republiky. Paní Masaryková doporučovala na oné schůzi rozličné formy sociální péče, neboť přetrvávaly důsledky nedávno ukončené první světové války.
Na schůzi byl přítomen i JUDr. Emanuel Chalupný, který se hesla skauting ujal, ale vymínil si pozvání několika instruktorů, kteří by jeho založení v Táboře pomohli. Bylo mu to přislíbeno a brzy realizováno. A tak se v Táboře setkali zástupci tří největších skautských organizací v Čechách, a to ještě v tomto roce - 1919.
Byli to zástupci Psohlavců, zástupci skautů Baden-Powellových a zástupci Svazu skautů (Svaz skautů působil v Praze a okolí). Táborský spolek byl založen jako jeden ze tří vzdělávacích odborů Čsl. obce Sokolské. Skauti byli členy dorostu Sokola a byli povinni v Sokole pravidelně cvičit. Ostatní činnost konali samostatně jako autonomní odbor, jenž byl zároveň členem Psohlavců. Zařazení táborských tzv. sokolských skautů do této organizace pomohla náhoda.
Organizátorem skautingu vedle Chalupného byl jeho mladý spolupracovník, hlinský rodák, Jaromír Müller, který předtím byl po určitou dobu členem Psohlavců. Müller, který v Táboře na gymnáziu skládal válečnou maturitu v uniformě rakousko-uherského brance, se po osvobození, po převratu zasloužil o upevnění táborského skautského spolku a jeho vzorné disciplíně. Stal se po bratru Malochovi vůdcem 1. oddílu.
Sokolský skauting se však podařilo udržet jen do roku 1922, kdy skautský sbor byl nucen úplně se osamostatnit. V sokolském vedení od začátku někteří jeho členové skautingu nepřáli. Na skauty si stěžoval i spolkový sluha, že prý mají za rok 365 besídek, tj. že jsou pořád v sokolovně a jemu tím přibývá práce ... Každá škoda která se v sokolovně vyskytla, byla kladena za vinu skautům. Také někteří skauti oponovali – mohou prý stejně dobře cvičit i v přírodě.
Ačkoliv píši o tom, že základem našeho hnutí v Táboře byli Seifertovi Setonovci, první oblastní skautský prapor byl vyšit až po líčeném sjednocení, takže nesl označení B.P. skautů. Prapor vyšily na jaře 1922 žákyně rodinné školy za dohledu ředitelky Marie Prunerové. Návrh vypracoval 27letý akad. malíř, profesor reálky v Táboře, Jaroslav Vodrážka, poslední žák mistra Maxe Švabinského.
Prapor, aplikace sukna na kaliku, má na své jedné straně vyšit znak města Tábora: dvě věže s cimbuřím, uprostřed nichž je otevřená brána. Nad jejím klenutím erb lucemburského rodu, červený lev ve stříbrně a modře pruhovaném štítě, v pozadí dvojhlavý orel, bývalý erb rakouských císařů. Na druhé straně má prapor nápis B.P. skauti Č.S.R. Pod tímto nápisem je vyšito velké I T, což je vlastně označení prvního oddílu táborských skautů. Římskou jedničku s tečkou pro vyjádření pořadového čísla už nikdo nedoplnil, totéž platí i pro zkratku slova Tábor. Táto zdánlivá nedokonalost je vlastně milým vyjádřením batolecího věku mladého státu, který od němčiny rakousko-uherských společenských organizací nesměle přechází k českému pravopisu.
Setonovci – Psohlavci neměli žádný prapor, přesto v Táboře po r. 1945 působili a bylo by nevděčné to nepřipomenout. Vznikla tu Liga lesní moudrosti, kterou vedl hartmanický rodák Ladislav Vodák – Letící Sokol, (+ 3.10.2001) současný ochranář chráněné oblasti v Sušici. Jeho odborné články o šumavské přírodě bylo a je snad možno dosud číst v odborném tisku. Vydával časopis Gabreta (Herkynia) zaměřený např. na keltské osídlení na Šumavě.
Je známý jako odborník při usazování rysů na Šumavě. Žil v Táboře v období Druhé světové války, když totiž okupanti vyhnali celou rodinu z jejich domku v Hartmanicích. V Táboře vystudoval Obchodní akademii, ale při studiu se stačil věnovat své velké lásce – šumavské přírodě, a to aspoň zatím na papíře, kreslil, psal články, i když zatím jen do zásuvky.
Po rozchodu se Sokolem propůjčil skautům Městský úřad za klubovnu pavilonek v tzv. Domečkově zahradě, v místech budov dnešního Okresního úřadu na Parkánech. O toto získání klubovny se nejvíce zasloužili Gustav a Miroslav Burianovi, kteří převzali vedení po Millerově odchodu ke studiu práv do Prahy. Jiná, i když malá klubovna se nalézala ve Farského ulici, v domě p. Petra Gajdíka, který byl předsedou nově založeného Sdružení přátel skautingu.
To, že táborský skauting patřil ke spolku Psohlavců, se v budoucnu příznivě projevilo v průběhu jeho snah o odstranění roztříštěnosti mezi třemi shora uvedenými organizacemi, tedy mezi těmi, které stály u jeho zrodu. Táborský odbor uspořádal v lednu 1920 sjezd Psohlavců, na který pozval i zástupce skautů Baden-Powellových. Na sjezdu bylo učiněno rozhodnutí o splynutí obou organizací v jednu, totiž organizaci B.P. skautů.
Další pozvání, totiž Svaz skautů k dohodě nepřistoupily hned, nýbrž až v roce 1923, kdy se všechny tři bývalé organizace sjednotily a přijaly název – Svaz skautů a skautek republiky Československé. To bratr náčelník nazval na prvním sjezdu nově utvořeného Svazu za nejradostnější chvíli posledního období. O ukončení roztříštěnosti se zasloužil i JUDr. Emanuel Chalupný.
Tábořiště na Lužnici pod Dobronicemi bylo oblíbeným místem skautských táborů odedávna. Tomuto kdysi suchému vazišti vorů se říká Pod nevěstou. Naproti tábořišti přes řeku je totiž vysoký skalní útvar, odkud dle pověsti zhrzený milý shodil ze svatebního kočáru svoji bývalou milou do řeky.
Dokud jezdily po řece vory, měli naši předkové junáci o pohodlí a romantiku postaráno. Skautští vyjednávači dojeli do Veselí n. Luž., kde byl jeden z hlavních stanů vorařů a domluvili s nimi jejich zastávku v Táboře u hospody Na zelené. Do uvedené hospody soustředili skauti všechen potřebný tábornický materiál předem a pak už jen k určenému datu čekali na voraře. Na tábor se tam jelo Elinkou do Bechyňské Smolče a odtud asi 6 km pěšky přes Černýšovice, zařízení se dopravovalo nákladním autem přímo z Tábora, však také táborští skauti měli přepychové celopřekližkové podsady ke stanům, které stačilo na místě jen sestavit a opatřit vším dalším potřebným. Toto tábořiště se už nevyužívá, usadili se zde chataři se svými vilkami podobnými domky.
Své zkušenosti s prvním tábořením popisuje už zmíněný vůdce 1. oddílu v táborském sokolském časopise Palcát. Müller chválí si na shora zmíněném tábořišti vodu ze studny bývalé myslivny, asi před sto lety zbořené, stěžuje si na trochu nepříjemností způsobených četnými mraveništi. S úsměvem dnes čteme, že:
… kamna byla vlastně jen jáma po obou stranách obložená kameny a pokrytá třemi pláty, bez roštu, bez trouby. …v našem táboře nebylo matrací, postelí ani židlí. Hoši spali jen na mechu nebo na trávě. Tzv. Oldboyové byli starší osmnácti let a byla s nimi větší starost, neboť se přátelili s Pražačkami, dlícími na letním bytě v Dobronicích. Na závadu prý byla nezkušenost a neodbornost vedoucích v tábornictví. Často se stávalo, že hoši věděli a uměli toho z tábornictví více, než jejich rádce.
Tady u táboráků, které lákaly z řeky mračna jepic, které se dobrovolně vzdávaly plamenům v jakémsi pravěkém rituálu, tady v mírném šumění řeky zpívával svá sóla syn táborského mlynáře Brdlík, skaut s nádherným hlasem. Bratr Miroslav Burian – Káj ve své Hrsti vzpomínek, vytištěné v pamětní brožuře k tehdy desetiletému trvání skautingu v Táboře píše jak nádherně klesaly dny do žhavých hlubin západu. Jak tajemně a jak často se odrazil od vysokých skalních stěn kovový hlas bratra Jana Brdlíka. Snad i bratr Brdlík, jehož zpěv si dnes lidé za hranicemi kupují těžkými dolary, vzpomene si mnohdy na své koncerty, kdy zpívával nespoutaně jako vypuštěný pták a nikdo ho nedoprovázel, jen řeka a les…
Až potud líčení br. Buriana z prvního desetiletí skautingu v Táboře, tj. v letech 1919 – 1929. Brdlíkův mlýn míjíme cestou po pravém břehu Lužnice, když před tím projdeme pod obloukem Švehlova mostu. Stavitel Ryba tu postavil obytné obydlí mlynáře ve zmenšené podobě Národního divadla.
Tenorista Brdlík, nar. 1892 (+ prosinec 1972), byl angažován v zahraničí, jak o tom mluví ve svém článku br. Burian, v cizině se jméno Brdlík těžko vyslovuje, proto umělecké jméno našeho tenoristy znělo Berlík. Když tenorista také Národního divadla zpívával u táboráků, bylo mu už kolem třiceti let.
Mimo uvedené tábořiště tábořilo se v okolí tohoto místa: u papírny u Lišek, v Židové strouze, dále u rybníka Jezero za Kozím Hrádkem, U Kostelce za Radkovem, u rybníka Dvořiště na Třeboňsku, v Jemčině, na Nežárce u Jindřichova Hradce, u Nemějic, u Křenovic na Sázavě, u Velkého Pařezitého rybníka u Telče, ve slovenských Tatrách …
Táborští skauti pomáhali v témže roce (1931) v táboře zřízeném americkými studenty pro děti ohrožené tuberkulózou v Černovicích u Tábora. Tento stanový tábor, umístěný v zámeckém parku se jmenoval Coe College camp. Organizátorem byl tamnější sokolský pracovník – Karel Maximovič, s nímž spolupracoval profesor Dr. H. Hrůša z Tábora. Posledně jmenovaný vyjednal s táborskými skauty jejich výpomoc, spočívající v pomoci dvojic skautů při tvorbě programu tábora.
Uvedené dvojice se na tomto táboře střídali v pravidelných časových intervalech. Program, který tam táborští skauti spoluvytvářeli, nesl znaky jejich vlastních táborů, snad jen s několika omezeními zdravotními. Jediné co zde bylo oproti našim táborům jinak, bylo zavedení elektrického osvětlení, proud byl vyráběn pomocí benzínového motoru.
Schůdky se zábradlím, které má podobu plynovodu, projdeme kolem nově postaveného domu odborů do Ústecké ulice, přímo ke dvěma oknům v přízemí výstavné vilky v nichž kdysi býval hlavní stan táborských skautů. Zde bydlil starý pán JUDr. Emanuel Chalupný, který nelitoval času aby jim poradil jak postupovat v činnosti, pro úspěch spolku.
Přes chodbu bydleli příbuzní Chalupného – Maryškovi. Filip Maryška, správce inspektorátu banky Slávie, byl též příznivcem spolku. Také jeho syn Jiří, kromě jiné kulturní činnosti pracoval ve skautské organizaci, naposled jako vůdce 1. oddílu. Sem k bratru Emanovi přicházel župní zpravodaj Antonín Turek, zástupce okres. zpravodaje profesor Frösll a další.
Ale přicházeli i mladí lidé s posvátnou úctou cítili, že jim Chalupný výborně rozumí, že se znalostí sociologa, kterým byl, se dovede přiblížit mladým duším a že je vybízí – nepozorovaně a bez nátlaku – k rozkvětu těch dobrých vlastností, které u nich, s přesností svého vědeckého zanícení objevil. Jako okresní, později oblastní zpravodaj Svazu skautů obracel se nekompromisně proti jakýmkoliv diktátorům a diktátorkům, kteří se občas objeví i u skautů. Snad od něho si z mládí pamatuji heslo: Čas brzy rozliší, kdo chce makat a kdo se chce blýskat.
Významným prvkem propagace tábornictví byl u Chalupného jeho zájem o vodáctví, poznatky ze svých vlastních zkušeností v tomto oboru uložil v Knize vody. Formou rozhovoru se svými souputníky Otíkem a Vilíkem rozebírá výhody kajaku oproti kánoi. Při putování po Vltavě a potom dále až např. po norské fjordy připomíná i historické souvislosti a zajímavosti. Kniha je bohatě ilustrována, tištěna na křídovém papíře.
Chalupný byl dosti úspěšným fotoamatérem – leckterý dnešní oldskaut by se našel na skupinových fotografiích ze skautských táborů, které Chalupný během své vodní cesty navštívil. Hlavní zřetel se tu však připíná k tématu, tedy k vodám. Tak nepřímo stál Chalupný u vzniku vodáckého skautského oddílu, k němuž za svého působení v Táboře dal podnět prof. dr. Stránský.
Skauti postavili sami několik loděk. V pamětním spisku k desetiletí skautingu v Táboře je fotografie z dílny tohoto vodáckého oddílu, jsou zde v plné řemeslné práci, jistě je letní vodácká sezóna nepřistihla nepřipravené. Domnívám se, že se tato dílna nalézala v přízemí dnešní Okresní knihovny.
V létě 1921 táborská vlčata poprvé tábořila a to společně se skauty na tábořišti u Černýšovic. Bratr Gustav Burian píše v už zmíněném pamětním spisku k desátému výročí práce sboru skautů v Táboře:
Za nejkrásnější chvíli tohoto táboření považuji slib Vlčat – bylo to 24. července 1921, večer byl pohádkově krásný a myslím, že i ti kteří snad s opovržlivým úsměvem se dívají na svá vlčácká léta, zachovali si vzpomínku na tento okamžik. Jak upřímně jste tehdy odříkávali svůj slib v záři ohromného ohně, kolem něhož jako sochy stáli skauti a slova hymny snad nikdy nezněla měkčeji a pohnutěji z vašich úst než tehdy, pod oblohou plnou zlatých hvězdných bodů … Až potud bratr Burian.
Táborská vlčata mívala sraz u Kotnova, kde, jak o tom vypráví tehdejší jejich vůdce PhDr. Arnošt Mrzena (později vyučoval na Smíchovské průmyslové škole), provedl nástup a hlášení jako na vojně. Ke hrám a k přípravě tábornických znalostí a dovedností odešli do Pintovky. Tam, poblíž besídky postavené Spolkem českých turistů, nacvičovala vlčata slavností pochod, neboť se měla ve dnech 29.6. – 2.7. 1931 účastnit Národních a skautských slavností v Praze.
Byla to tehdy v Praze veliká sláva, skautské slavnosti byly pod patronátem prezidenta T. G. Masaryka, který si jistě všiml, když přihlížel z balkonu nádvoří hradu, jak si naše vlčata nechala na slavnostním pochodu záležet. Úsměvy vyvolal maličký Vráťa Heřmánek, poněvadž pochodu nestačil, byl veden bratrem Mrzenou v čele oddílu za ruku.
V už uvedené brožuře píše bratr Burian na adresu vlčat:
Tehdy jsem se s vámi opravdu pyšnil, jak jste bezvadně krojování pochodovali Prahou a pak předváděli své hry. Víte, že váš vůdce dostal za vás od nadšeného vůdce Lotyšů stříbrnou vlčí hlavičku a že jste byli v největším anglickém obrázkovém časopise vyfotografováni? A víte, že Zdeněk Kostlivý, když zažíhal obrovitý táborový oheň, byl pozorován tisíci nadšenýma očima?
Až potud br. Burian. Je třeba ještě dodat, že ve Stromovce vyrostl velký skautský tábor, který absolvovala se ctí i táborská vlčata. Po tomto úspěchu v Praze, vlčat v Táboře přibývalo. Některá jména jejich vůdců vedle Arnošta Mrzeny např. Felix Pelikán, Antonín Mojžíš.
Jak je to dávno! Ale jména vlčat, v tehdejším čase zapomenutelná, stala se ve svém dalším životě známými svou prací, svými osudy. MUDr. Kubec, MUDr. Broukal, primář MUDr. Rychetník, Ing. Krčmář, ing. Matějka, Karpíšek, a další. JUDr. Dvorský tehdejší Mauglí byl za války v Heydrichiádě Němci popraven.
Bratr Vlasta Zeman Tábor, Pintova 789/3
