Nejenom Wakantanka, Argo, Sagitta, ale i ostatní roveři a rangers, kam jsem jen dohlédl, se tehdy plácali bezcílně ve své sebestřednosti. Když jsem na táboře o tom všem mluvil se sestrou Ivou Mackovou - Fundovou (zpravodajka pro výchovu roverů
a rangers), mnoho věcí mi potvrdila, a zároveň dodala odvahu.
Nezbývalo, než se v průběhu r. 1995 vrátit do roverských let
a absorbovat kde jakou moudrou knihu a hlavně - historii roveringu. Při studiu jsem byl překvapen mnoha pohledy na rovering jako takový.
Následně jsem vyhledal předválečné i poválečné rovery (pamětníky), včetně bratra Juraje. Juraj byl členem roverského kmene "G". Navštívil jsem za tímto účelem většinu skautských stařešinů Táborska. Od nich, jsem získal kontakty na další pamětníky po republice, včetně doporučujícího dopisu, který někteří sami napsali.
Díky tomu jsem se spřátelil s Mirko Grizzly Vosátkem, Zbyškem Pechou (Stříbrný vlk), čile dopisoval s Jirkou Pedrem Zachariášem (vydával roverský samizdatový časopis Cesta, redaktor ČINu). V hledáčku jsem měl i J. Foglara přes přítele Jirku Riki Řeháčka. Bohužel z toho sešlo, jak mi Riki potvrdil, byl v té době Jestřáb už vážně nemocen, a jeho soukromí nekompromisně hlídal p. ing. J. Raba.
Věděl a spojil se s roverskou družinou Fangorien z České Třebové. (Fangorien přešla pod ČTÚ), Oslovil pražské rovery (Roverská Banánová republika), rovery a rangers na Slovensku (Rožumberok) a další.
Nevynechal ani účastníky FONSu (PONSu), které zdokonaloval Gigant Břicháček. Ještě o prázdninách jsem proto naložil své děti do auta, a udělali si výlet na Kocourkáč, kde tábořila dívčí Šestka pod vedením sestry Majky Peciválů. Důvodem bylo právě setkání se sestrami Prckem a Ďubinou. Obě byly čerstvými absolventkami roverského kurzu PONSu. V hlavě jsem už měl pár myšlenek, jak pomoct na svět roveringu, který by nerozbíjel oddíl, ale naopak. Na toto téma jsme si povídali celé odpoledne, načež jsem od nich dostal příslib, že mi rády pomohou.
V podstatě jsem byl na začátku trnité cesty. Tenkrát jsem ani netušil, co je to flow efekt, či zážitková psychologie, která byla oficiálně objevena o dvacet let později. Všem zde zmíněným jsem tehdy pokládal stejné otázky, a tak skládal ze střepů postupně rozbité zrcadlo.
Zásadní problémy při vlastní roverské činnosti:
- Skrytá neochota ze strany vyšších skautských orgánů (středisko, okres…). Důvodem byly tradiční obavy ze ztráty potencionálních činovníků. Rovering byl a je chápán, jako stupeň přípravy k vůdcovství.
- Věková skupina R&R má nevelkou ba vzácnou schopnost vést samostatně druhé (mimo případy, kdy mají zkušenosti jako rádci - rádkyně).
- Pozor na samostatnou hlídku (družinu) rovery a rangers při oddílech - špatně se začleňují (mají své tradice, individuality).
- Velká různorodost osobních zálib - nutnost zajímavého a komplexního programu, seberealizace.
- Vyhledávání adrenalinového dobrodružství.
- Relativně málo volného času - značné nároky na studium, dojíždění do škol, přes týden na koleji (internátu).
Pedro se navíc tehdy k roveringu vyjádřil ostře: „Nikde není vidět kladný výsledek skautské výchovy. Jednou z hlavních příčin je malé zapojení roverů a rangers do výchovy skautů(ek). Roveři dělají sympatické akce, ale jen pro sebe, a ne pro veřejnost.“
Grizzly, jak mu bylo vlastní, mi naopak v jednom svém dopisu naznačil cestu: „Přijímané a konvenční myšlenky jsou často nesprávné! Je nutné prosít vlastní vizi roveringu přes síto historie, tak jak to vnímal B. P., Svojsík. Držím Ti palce…".
