PhDr. Rafael M. Boušek - svatba

Do tehdejšího Československa dorazila hospodářská krize s plnou silou mezi lety 1933 až 1934, a rostoucí nezaměstnaností se projevila i v Sudetech, potažmo Vitorazsku.

Zdejší bída byla opravdu do nebe volající. Přeplněné dřevěnice a prázdné žaludky. Nemoci z podvýživy a skepse bez naděje. Bylo známé, že právě kvůli nezaměstnanosti a chudobě dívky z Vitorazska, po opuštění základní školy, ve velkém počtu odcházely jako služky do Rakouska, či Čech, kde se většinou provdaly a zůstaly natrvalo.

Tak si lze vysvětlit, i to, jak se v Táboře objevila slečna Růžena Baierlingová, pozdější manželka PhDr. Rafaela M. Bouška. Dívka se narodila 11.2.1916 do rodiny českých Němců v tehdejších Sudetech, kteří žili v obci Beinhöfen čp. 96 nedaleko Třeboně (Beinhöfen byl později přejmenovan na Německé a r. 1948 na Dvory nad Lužnicí).

Její otec František, byl již ve výslužbě a matka se starala o domácnost. Zcela určitě měla i několik dalších sourozenců a tak dřeli bídu s nouzí. Bohužel, se nedochovaly žádné dokumenty před rokem 1918, takže se jedná o pouhou domněnku.

Po příchodu do Tábora, bydlela a učila se slečna Baierlingová servírkou a kuchařkou u manželů Poláčkových, kteří měli restauraci (U Poláčků) při Wilsonové (Budějovické) ulici.

Občas dívka vypomáhala se svým šéfem, později i sama, v Grandhotelu. Bývalo tehdy takovým zvykem „právovárečného měšťanstva“, že si nešli po krku, ale navzájem si vypomáhali při společenských, či jiných větších akcí. Jednak aby si udrželi profesionální úroveň a pak jeden od druhého se stále učili.

Tady nejspíš došlo k setkání slečny Růženky s profesorem Bouškem, který se sem, čas od času, doběhl občerstvit, neboť škola byla hned naproti. Jejich vzájemný vztah se postupně rozvinul v lásku, kterou se oba rozhodli zpečetit svatbou v táborském kostele Proměnění Páně.

Dnes nevíme, čím Růženka tak očarovala Rafaela. Snad mu něčím (jménem, smíchem?) připomínala jeho tolik milovanou sestru, to se už nedozvíme. Nedozvíme se ani to, jak budoucí snachu přijali Rafaelovi rodiče. Jak společně žili pod jednou střechou, když v sousedství už pociťovali silnou averzi vůči Němcům.

Přesto, řada Čechů a Češek žila ve svazku, ať už ztvrzeném svatbou či ne, s Němkou či Němcem. V těchto domácnostech tak nařízení namířená proti Němcům, tehdejší státní správou, ovlivňovala oba partnery. Nemluvě o antipatiích, které si mohl svým svazkem český partner vysloužit v řadách dalších Čechů.

Nepřátelský postoj ke smíšeným svazkům, především manželstvím, nezaujímali pouze lidé nevzdělaní. I v tehdejší literatuře vysokoškolsky vzdělaných autorů můžeme nalézt, že „…se sňatky Čechů s Němci má náš národ smutné zkušenosti. Jimi se nám odrodilo mnoho a mnoho české krve…"

Ke svatbě došlo dne 28. dubna 1936. Rafael prý stanul vedle své o 24 let mladší nevěsty oblečen do rytířského oděvu s rudým křížem, který mnozí čumilové, z neznalosti, vydávali za kříž Řádu německých rytířů. Zatímco ženichovi byl za svědka jeho kolega prof. Dr. Vojtěch Rada, nevěstě svědčil její dosavadní mentor a hostinský - pan Josef Poláček. Zda byla přítomná na svatbě rodina nevěsty, nebo jestli byli novomanželé někde na svatební cestě, či jak žili po svatbě, nevíme.

Víme ale to, že zatímco postupně přicházeli všední dny, vyplněné radostmi a novými objevy, naše republika se připravovala na „válku s Mloky” …