Roku 1942, byla realita taková, že jak otec, tak i syn Bouškovi, kteří byli zároveň živiteli svých rodin, byli odkázáni pouze na své skromné důchody.
Z toho také vyplývá, že pokud se někde uvádí, že PhDr. Rafaelu Bouškovi pozastavila škola jeho plat z nějakého důvodu, tak takové tvrzení fakticky neobstojí. V polovině roku 1942 Rafael nedobrovolně odešel do důchodu.
Bouškům nebylo ani dovoleno finančně si přilepšit odbornými přednáškami, kreslením, či dopisováním do periodik. Navíc, se začali ozývat knižní vydavatelé. Bouškovi nebyli schopni splácet úvěry, které si vzali ještě před protektorátem, na vydání svých knih, a díky tomu, jim začaly hrozit exekuce.
Odchod ze školy, následný rozvod Rafaela silně zasáhl. Stáhl se do ústraní, mimo veřejnost a začal experimentovat s magií. Je třeba si uvědomit, že v době době, měl finanční problémy, byl zadlužen, což dokládají i dokumenty z jeho pozůstalosti uložené v táborském archivu. Zároveň začal vyhledávat alkohol a užíval opium.
To, že se od Boušků po zbytek války, ale i po osvobození veřejnost odvrátila, svědčí i ten fakt, že Rafael již nebyl přizván zpět do školství. Koncem roku 1945, navíc umírá jeho otec.
Vdova Antonie (Nina) Boušková, po dohodě se synem, předává uměleckou a historickou pozůstalost po svém muži, Jihočeské společnosti pro zachování husitských památek. Z této pozůstalosti se po současnost dochoval, bohužel, pouhý zlomek! Nina následuje svého milovaného manžela o šest let později (1951).
Kolem roku 1950, byl PhDr. Rafael Maria Boušek nucen rozprodávat svůj majetek, vč. své rozsáhlé knihovny. Posledním rukopisem, který napsal pod názvem „Armoriale Super Ordinis Templi militae” , je po současnost uložen v archivu města Tábora.
Tento poslední rukopis, někteří badatelé interpretují jako seznam hierarchii skrytého řádu, jiní jako zašifrovanou magickou knihu, která skrývá „duchovní poklad“.
Podle dávných pamětníků, jeho přínos pro biologii je zřejmý. Ke konci svého života Rafael sice vypadal dosti zanedbaně, ale pořád mu to dobře myslelo. Až do svého konce, si udržoval duševní svěžest, organizoval přednášky o vědě, jeho životě, i jeho cestách.
PhDr. Milan Nakonečný, který ho v sedmdesátých letech minulého století několikrát navštívil o něm píše: „Ačkoliv byl tělesně sešlý, byl neobyčejně bystrý, vtipný, vždy velmi slušný a ochotný, i když mi jednou řekl, že ho vždy více zajímala zvířata než lidé.“
Rafael Maria Boušek 27. ledna roku 1969 umírá v domově důchodců v Chýnově. Společně s ním, vymírá po meči i celý rod Boušků. Byl pochován do rodinného hrobu v Klokotech na hřbitově vedle Chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Závěrem bych si troufl rozporovat povídačku, že tu byl Rafael Boušek pochován v rytířském obleku. Jak je známo, zemřel roku 1969, opuštěný v Domově důchodců. V té době neměl prakticky nic.