Zpočátku to vypadalo na klasický koncert výmluv. „Program má u sebe Mamut!“ ozývalo se sborově ze tří stran. Patt ale nebyl z těch, kdo by nyní věřil na bratra Mamuta, zvlášť když se ani neobtěžoval zúčastnit se tábora, a co víc — ani se omluvit. Položil proto přímou otázku: „Kolikrát jste se kvůli programu sešli?“
Rozhostilo se ticho, v němž by bylo slyšet spadnout i krabičku sirek do trávy. Nakonec někdo nesměle přiznal: „No... scházeli jsme se doma u zdravotnice. Ale program jsme vlastně neřešili.“
Patt si povzdechl. „Takže navrhuju následující: pokud si do zítřejšího večera neopatříte od Mamuta váš program, pojede se podle mého.“
K jeho překvapení nikdo neprotestoval. Naopak — návrh byl přijat až podezřele ochotně. Možná právě proto, že nikdo netušil, co „Pattův program“ obnáší. Aby aspoň zachránili zdání zájmu, začali si ještě ten večer náhodně vypisovat čísla stránek z herních knih, které si vypůjčili od Patta.
Ráno přišlo dřív, než by si kdo z táborníků přál. Budíček byl o celou hodinu dříve a ospalé obličeje dětí naznačovaly, že by raději zůstaly ještě chvíli ve spacácích. Stavba tábora totiž stále nebyla u konce. Dětské stany sice už stály jako malé plátěné domečky, ale brána, stožár a další nezbytnosti zůstávaly zatím jen v podobě přání. Teprve když se z kuchyňských kamen konečně začal zvedat kouř a ve vzduchu se rozvoněla snídaně, nálada v táboře se znatelně zvedla.
Právě v tu chvíli, kdy děti dojídaly, co jim maminky zabalily, a Patt usrkával kávu, se na scéně objevil Jim. Jeho auto zvířilo prach cesty a z něj vystoupila i zdravotnice Věra. Patt se potěšeně usmál. „Výborně,“ zaradoval se, „zdravotnice konečně dorazila na stálo!“
Hned si zavolal skupinku roverů a požádal je, aby co nejdříve postavili chybějící stan pro Věru. Ta mezitím s energií sobě vlastní vyskočila z auta, halasně zdravila všechny kolem a s úsměvem naslouchala stížnostem roverů, kteří jí nadšeně líčili, jak je Patt předešlý večer urazil.
Věra vtrhla do tábora jako tropická bouře. V několika minutách zkontrolovala ošetřovnu i lékárnu, spustila kanonádu na děti kvůli chybějícím lékařským potvrzením a okamžitě začala lamentovat nad tím, že nikde nevidí termofor ani jodisol. Patt zůstal klidný. Postavil se proti ní a pronesl: „Věro, tohle se řeší před nástupem na tábor. A když jsi nepřijela, jak jsi měla, museli jsme se zařídit bez tebe. A vůbec — proč jsi vlastně nedala vědět, že přijedeš pozdě?“
Zřejmě v důsledku toho, co jí Patt právě vytkl, či snad shodou okolností, Věře povolily nervy. Její tvář zrudla, oči se zaleskly hněvem a hlas se jí rozechvěl: „Co si o sobě vůbec myslíš? Hraješ si na vůdce tábora a ani ten zatracený stan jsi mi nezařídil!“ zakřičela na celý tábor. Než Patt stihl odpovědět, vmísil se do hádky i brunátný Jim. Jako by jen čekal na příležitost, spustil proud urážek a výčitek, aniž by bral ohled na to, že je kolem plno dětí. Táborem se nesla jeho vulgární slova, zraňující a plná jedu.
Ostatní děti sledovaly scénu se zaujetím. Program sice zatím stále nebyl, ale dramatická výchova probíhala mimořádně intenzivně.
Patt mlčel. Ne z nedostatku argumentů. Spíš proto, že kdyby řekl všechno, co ho napadlo, musela by se kronika později ukládat do oddělení pro dospělé.
Pak se podíval na stan, který roveři mezitím postavili pro Věru.
Stan stál. Jak se to vezme.
Podobal se spíš pokusu o "tančící" stan. Roveři se pochechtávali, patrně spokojeni s vlastním smyslem pro humor.
Patt se nechechtal.
„Kluci,“ řekl co nejklidněji, „postavte to prosím znovu. Tentokrát tak, aby se v tom dalo bydlet.“
Věra mezitím oznámila Jimovi, že okamžitě odjíždí. Jim nastartoval auto a oba zmizeli v oblaku prachu.
Tábor zůstal stát. Děti zůstaly stát. Patt zůstal stát také. Jen trochu déle než ostatní.
Pak se obrátil k roverům:
"Jdeme stavět bránu a stožár. Stan pro zdravotnici dokončíme potom. Třeba se vrátí."
Věra se skutečně vrátila. Na pár dní. Pak zase odjela. Tentokrát už bez tak nápadného dramatického oblouku.
Nikdo tím nebyl zvlášť překvapen.
