Ještě ten den po ukončení tábora jsem šel za Akélou, oznámit mu, že s vedením oddílu končím. Nikdo se mě neptal, zda mám čas, bralo se to jako samozřejmost. Že mám rodinu, děti, zaměstnání, že mohu mít i soukromé problémy - to se přehlíželo. Byl jsem psychicky vyždímaný jako hadr na podlahu.
Následující dny si Akéla svolal bez mého vědomí, zbytek činovníků k řešení krizové situace. Jediné co z této porady vzešlo, bylo, že chuť pokračovat v čele 3. junáckého oddílu nemá nikdo. Vyjádřeno jednomyslně - svého nástupce si mám sám vychovat. Tak mi to Akéla s povzdechem tlumočil.
Řekl jsem to doma, ale má žena mě přesvědčovala, abych pokračoval dál. To že věnuji svůj čas skautingu, místo rodině, ji prý nevadí - naopak ví, že to dělám i pro naše děti. Cítil jsem, že si musím vyčistit hlavu. Rozsudek jsem přijal klidně a se souhlasem rodiny odjel následující víkend pod Blaník.
S Velkým Blaníkem souvisela vzpomínka - dne 17. července roku 68, jsem na jeho úpatí složil svůj skautský slib. Proto když jsem ukončil svůj první oficiální letní tábor, táhlo mě to právě sem. A tak utahaný jako kotě, rozjel jsem se do míst, která mi byla důvěrně známá a která jsem čtvrt století nenavštívil.
Když jsem stanul na loučce, kde probíhali naše tábory, bylo mi hodně smutno. Na místě, kde tehdy praskal slibový oheň, se nyní tyčilo několik postarších olší a vytvářely nechtěně jakýsi opuštěný monument.
Byl to zapomenutý kout na břehu Blanice, který ani náhodou nepřipomínal bývalé skautské tábořiště. Snad jen rzí rozpadlý rám pod kuchyňské pláty, který se stal zajatcem lesa. Blaník zcela ovládnul kdysi slunnou louku, studánku a neušetřil ani příjezdovou cestu. Já si uvědomil, jak nepřemožitelná je příroda v čase.
Rozložil jsem bivak pod narostlými buky a v klidu si připravil oheň i jídlo. Večer jsem u ohně myslel na svůj ukončený tábor, rovnal si myšlenky v hlavě, ale hopsaly jako splašené sem tam. Věděl jsem, že doposud beru své účinkování u oddílu jako zábavu. Dělám hodně omylů, ale proč?
Nechávám se pobízet ostatními, co mi kdo poradí. Cítil jsem podivnou směsici pocitů, kde převládalo rozčarování, nad spokojeností z mého působení na táboře. Nemám žádnou vlastní cestu. A také proč? Vždyť jsem měl být v čele oddílu dočasně, tak na půl roku. Ale to byla tehdy pouhá diplomatická klička. Je pohodlnější kibicovat, než být férový vůči sobě, potažmo oddílu…
Nyní jsem byl mezi několika ohni a já cítil, že nemohu jen tak nerozhodně postávat a přešlapovat na místě. Oddíl, víra jeho dětí jak jsem spravedlivý, čestný na jedné straně. Dále činovníci kolem, kterých je hodně a více méně podkopávali mou snahu nějak začít. Svými debatami podsouvají dětem, že má rozhodnutí nejsou správná či je vydávají za svá vlastní.
Třetím ohýnkem byla má rodina, potažmo mé děti, které miluji.
- Běž a dokaž to! Přece se tu nebudeš jen tak válet…
Popadl jsem baterku, celtu, do kapsy strčil svíčku a mazal k vrcholu. Cestou si říkám, prožils' tady příliš nocí, dokážeš najít - tak jako před víc jak třiceti lety, cestu nahoru po tmě? Tehdy jsem po nocích dělal skopičiny kolem našeho tábora coby Zelená příšera a přespával v rozhledně.
Nahoře mi bušila krev ve spáncích, ale svou cestu vzhůru jsem našel. I ta prkna na rozhledně byla tak, jak jsem je narafičil před třiceti lety. Skrze ně jsem vlezl do rozhledny a po trámech se dostal vzhůru ke schodišti. Nahoře jsem zůstal sedět na podlaze před plamenem svíčky a rovnal si myšlenky.
Byl jsem obklopen nočním tichem, které rušilo praskání dřevěné rozhledny pode mnou. Přišlo to najednou, svíčka skoro skomírala, tak jako já a zčistajasna jsem spatřil sám sebe, jak tam sedím, čučím do plamene a začal s sebou hovořit. Měl jsem mnoho otázek, na které jsem až do této chvíli nenalezl odpověď. Zjevovaly se mi tváře, s kterými jsem rozmlouval, vybavovaly se mi útržky vět…
Do reality mě vrátil vítr a vzdálené záblesky bouřky. Rozhledna sténala. Bylo před rozbřeskem a tak jsem hopsal dolu. Spíš se sunul, protože tělo bylo ztuhlé a nedokrvené.
Vylezl jsem z rozhledny a zpátky srovnal prkna. Ani nevím jak, téměř jsem zakopl o spícího čundráka, který něco zabručel. Nejspíš se mne polekal, tak jako já jeho. Chvátal jsem lesem přímo do spacáků, zatím co se začal probouzet den.
Z bouřky nakonec nebylo nic. Byl to pro mne osobně, velmi silný zážitek. Ovlivnil mé budoucí počínání v oddílu i vztah ke skautingu. Jako bych se probudil, už jsem věděl, co chci a jak na to…!
