Zhruba v polovině ledna jsem se rozhodl, uspořádat v době školních prázdnin, zimní skautský tábor. Když jsem byl na poslední toulce po Novohradských horách, hledal jsem i nějaké tábořiště. Našel jsem jakýsi kemp za Pohorskou Vsí, kde jsem získal i potřebný kontakt. V létě tam tábořili Budějovičáci. Po telefonickém rozhovoru, slovo dalo slovo, a dvě chatky plus kuchyně, byly zajištěny.
Protože s pořádáním dětských zimních táborů, jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, byla to pro mě zároveň výzva. Dokážu si v zimních podmínkách poradit s partou dospělých lidí, ale s dětmi? Navíc, vše je odlišné i od přípravy školních lyžařských zájezdů. Bylo mi jasné, že v zimních podmínkách, daleko od civilizace, bude třeba vyšších nároků na zabezpečení, organizaci i vlastní bezpečnost dětí.
A tak jsem se pustil s vervou do přípravy programu, ladil vše do nejmenších detailů. Počátkem února potom rozdal seznam osobní výstroje. Před odjezdem jsme se se zástupcem Jimem sešli, a probrali scénář. Dokonce jsme s sebou vezli i igelitové pytle pro putování na Klondike.
S Jimem jsme se domluvili na dopravě, i všech podrobnostech. V sobotu kluci odfrčeli vlakem do Kaplice, kde přesedlali na Bus, pod vedením Indiána (Indián, měl v následujícím týdnu odjet do Prahy na zkoušku). Jim jel vozem napřed, vyzvednout klíče, připravit terén, a cestou nakoupit proviant. S Jimem jsme byli domluveni, že se ve středu se vrátí domů, a já v ten týž den přijedu, a zimní tábor převezmu. Pomoc slíbili i Mamut s Brabčákem (Argo). Všichni jsme se těšili, jak si ten týden užijeme.
Nastala středa. Já se vracel z práce domů a cestou vyzvedl ze školky Ondru. Začal drobně padat sníh. Sbaleno jsme měli coby dup, a tak jsme to všechno naházeli do auta, přihodil mapu, polní lopatku a za auto připřáhl káru. Zpět jsem měl přepravit batožinu.
Pokud v Táboře bylo pár centimetrů sněhu, v Č. Budějovicích to bylo 20 cm a Kaplici? Jedete v noci lesem bez sněhových řetězů, k tomu hustě sněží - vražedná kombinace. Vzpomínám, že za úplné tmy jsem vylétl s vozem ze silnice do lesa. Ondra stál po pás ve sněhu, aby mi svítil pod kola, a já polní lopatkou prohazoval cestu zpět. Nejprve vyprostit káru, potom auto...
Do Pohorské Vsi jsme přijeli před půlnocí od Černé. Na místě samém byly už tři stopy sněhu, a byl problém se vůbec s autem otočit. Vzal jsem Ondru na ramena, a šel rovnou do hospody. Tady jsem si dal dva rumy, Ondra čaj, a od místních domorodců zjistil, jak se dostanu na základnu. Štamgasti si ťukali na hlavu, jestli jsem v tomhle nečase normální. Ale nechtěl jsem ztrácet čas, proto si hodil Ondru na ramena, strčil mu do rukou baterku, a vyrazili ve vánici do nočního lesa.
Jim odjel ten den odpoledne, domu bral jednoho maroda s angínou. Nechal mi tam dopis a táborovou kasu. Všichni obývají pouze jednu chatku, do které přidali palandy. Nikomu se ráno nechce na rozcvičku do půl těla, což je štve...
Jejich nadšení jsem bohužel nesdílel. Jak jsem z jejich hovoru vytušil, nikdo se neřídil seznamem výstroje, který jsem všem předal. Malí napodobovali starší kluky, a ti si zase vyjeli jako na čundr. Zásadním problémem bylo, že si nikdo nepřibalil náhradní oblečení. Sníh se stále sypal, cítil jsem, že všechno bude za současné situace, i podmínek - jinak.
Dalšími problémy bylo kupříkladu světlo, voda, nebo otop. Měli jsme sice petrolejové lampy, ale petrolej zůstal u Jima v autě. Dřevo se po příjezdu udělalo, ale to stačilo na pár dnů a bylo určeno pro kuchyň, chatky, která stála pár desítek metrů mimo. Naopak v chatce, kde se spalo, se topilo malými kamny, ale dřevo se bralo zase jenom z kuchyně. Tím pádem, byl problém něco teplého v kuchyni uvařit, když nebylo dřevo, a venku zatím metr sněhu!
