Zimní kalamita

Brzo ráno jsem vyletěl ven, abych obhlédl situaci, a také proto, že malému Ondrovi se chtělo na záchod. Kadibudka byla asi 50 metrů daleko, což byla v přes noc napadaném sněhu docela fuška. Venku připadlo dalšího půl metru sněhu.

Všude byl natahaný sníh z venku, který vytvářel v chatce na podlaze louže. V tom stály promočené páry bot, všude viselo mokré oblečení. Popadl jsem lopatu a proházel si cestu ke kuchyni, a dal vařit vodu na čaj. Chvilku přemýšlel jak tuto nepříjemnou situaci vyřešit.

Vyhlásil jsem budíček, a zatímco se vařil čaj, svolal válečnou poradu. Zrušil jsem s okamžitou platností rozcvičky. Po snídani, rozdělil osazenstvo do mobilních trojic, a každá z nich dostala za úkol pracovat na našem přežití. První trojka: vyrobit sušák na boty, ošacení, uklidit chatu, zajistit otop od druhé trojky. Druhá: zajistit, a nařezat dřeví na otop. Třetí: proházet cestu mezi chatkou, kuchyní a kadibudkou. Čtvrtá: služba v kuchyni, úklid, vaření, vybrat od všech vše co je k jídlu do společné zásobárny. Pátá: přesun do vesnice na nákup (hlavně svíčky), přitom zjistit celkovou situaci, odjezdy autobusu. Já se vydal na průzkum kempu, a bláhově připravit odpolední hru.

Asi po dvou hodinách jsem to vzdal! Sníh stále hustě padal, již dosahoval zhruba 120 - 150 cm výšky. V tom se nedalo pohybovat, natož něco podnikat, když moji zelenáči nemají náhradní boty ani oblečení. Byl jsem asi sto metrů od chatky, a doslova se plazil po břiše zpět. Vánice tlumí zvuky, váš hlas nikdo neslyší. Jste bílý jako sněhulák, proto vás ani nikdo nespatří.

Po obědě jsem svolal znovu poradu. Vzhledem k nečekané situaci, ale i zprávám z vesnice, se musíme připravit na nejhorší. Naše oblast je odříznuta od okolního světa, a i jinde se potýkají se sněhovou kalamitou. Nejezdí doprava, zásobování, máme vytrvat. Prý nasadili armádu, aby obnovili cestu do vsi. No, nic - jídlo na pár dní máme, otop také. Abych situaci zlehčil, řekl jsem, že se nemáme čeho obávat. Důležité pro nás bude udržet si teplo a suché věci. Navíc, ještě nikdy jsme nestavěli ze sněhových kvádrů iglú, tak proč toho nevyužít. Hned byla nálada veselejší, pouze Indián měl obavy, jestli bude moci zítra odjet do Prahy ke zkoušce…

Sníh padal i další den, dosahoval na volném prostranství výšky 160 - 180 cm. Naší jedinou zbraní byly dvě místní lopaty, a pár polních lopatek. Takto vyzbrojen, navíc s dvěma pomocníky (Mamut, Brabčák), se vydal Indián do vesnice na bus. Přece jenom doufal, že spoj do Prahy přijede. Vrátili se zpět s nepořízenou. Cesty jsou stále zarubané, a Indián se musel z místní hospody telefonicky omluvit.

Navrátilci mi s radostí oznámili, že mé vozidlo zmizelo. Už byla tma, kdy jsem dorazil proházenou cestou do vesnice. Měli pravdu. Tam, kde jsem zaparkoval ve středu své vozidlo i s károu, by zhruba pěti metrová hromada naházeného sněhu. Asi auto někam odtáhli. Pak mi to nedalo, vzal jsem lopatu, a vypichoval v hromadě díru, až jsem narazil na cosi tvrdého. Auto tam bylo!

Místní sedláci za sněhové kalamity nezaháleli. Každý, kdo měl na dvorku traktor, se jal vyhrnovat sníh ven na silnici, a ze silnice nakladači na hromady. Tím se stalo, co se stalo. Pod jednou z těch hromad bylo i mé auto s károu. Rozhodl jsem se, že to budu řešit až v sobotu před odjezdem.

Už ve čtvrtek odpoledne se vytvořila dvě družstva, a každé začalo s budováním svého iglú, ke kterému v průběhu pátku přibyly ještě hradby se střílnami. Ten den byla prohlídka všech staveb a jejich vymožeností. Odpoledne se potom strhla historická bitva, která všechny sněhové stavby smetla. Ondra se v jedné takové stavbě tajně ukrýval, leč byl nechtěně zasypán lavinou, a jenom díky rychlému zásahu, byl bez následků vyhrabaný.

Začali jsme pomalu uklízet a balit. Při úklidu kuchyně jsem nalezl za skříní zapadlou knihu receptů teplé kuchyně (spíš torzo). Byla okousaná od myši, pokrytá plísní, a bez vnějšího obalu. Zabalil jsem ji s sebou, a později celou zrestauroval. Pokud vím, sloužila našim táborům celá léta.

V pátek dopoledne konečně přestal padat sníh, a odpoledne se sněhové frézy konečně prokousaly do vsi. Obloha byla jako vymetená, a poznenáhlu bylo citelně chladněji. Sněžení vystřídal mráz, který v sobotu ráno, dosahoval víc jak pětadvacet pod nulou. Měli jsme jet zpět. Hned ráno se Semínko (vlče) zranilo. Srážel rampouchy na naší chatce, až mu dal jeden po kebuli.

Na programu byl lehký oběd, úklid a zakonzervování prostoru na zimu. Odjezd jsem naplánoval na poledne. Změnou bylo, že osazenstvo nepojede autobusem, nýbrž převezu je autem do Kaplice na nádraží, a dál budou pokračovat mašinkou.

Ještě dopoledne jsem sebral rychlou rotu (starší chlapce), a šli zaplatit do krámku naše dluhy. Protože trocha peněz zbylo, nakoupil jsem pro každého nějaké ňamky na cestu. Sníh nám pod nohami krásně křupal. Po vsi se proháněly traktory, marně se snažíc roztáhnout místní obyvatele ve svých Žigulících a Moskalech. Tehdy jsem si uvědomil, že naše auto, je doposud pod horou sněhu, a nikde není napsáno, že dnes odjede.

Rychlá rota se vrhla na hromadu sněhu, a postupně jak věstonickou Venuši, odkrývala naše vozidlo. Otevřel jsem dveře, otočil klíčkem a Škoda 110L - naskočila (!). Díky tomu, že byla stále zakonzervovaná v závěji, krutý mráz nikterak neublížil autobaterii. A tak jsem postupně všechny přepravil do Kaplice na vlak. Sice nám cestou zamrzalo topení i okna, auto bylo obouchané od lopat, že jsem musel dělat na jaře generálku, ale náš zimní tábor skončil, s pomocí Boží - bez větších následků.

Ponaučení: Už nikdy nepořádej zimní tábor pro svůj oddíl. Přenech to školám a rodičům, protože potřebuješ pevné zázemí. V momentě, jak se vyskytne v kraji nikoho zásadní problém (úraz, nevhodné vybavení, špatné spojení, aj.), nemáš šanci mít věci pod kontrolou, stáváš se trestuhodným hazardérem…