Čas od času se s šikanou setkáváme i na skautském táboře, včetně těch našich. Oběťmi bývají ti menší, slabší. Nebo naopak, slabší se snaží tomu silnějšímu zavděčit různými službičkami. Vyskytuje se hlavně u nováčků, protože skrytě zažívají již zmiňovaný stesk, stud i strach.
Na jednom z prvních táborů jsme začali uplatňovat slovo úcta a ohleduplnost k druhým. V praxi to znamenalo, že jsme se při běžném hovoru oslovovali slovíčkem bratře (sestro). Pár dní to vypadalo jako něco vynuceného, ale nějak se to vžilo a prostoupilo i do budoucí celoroční komunikace v oddílu…
Strach
Může být pro dítě přímo destruktivní. Může ho vyvolat tisíce podnětů, od hmyzu po noční zvuk. Děti z větších měst, které jsou uvyklé na všudypřítomný hluk aut, děsí na táboře noční ticho. K tomu přičtěte obrazotvornost z virtuálního světa počítačových her a malé dítě se v horším případě počurá. Pokračuje to studem, až po šikanu.
Potlačení strachu a obavy
Kdo říká, že v novém prostředí a za neznámých okolností nemá strach - lže. Patří k tomu i letní tábor, což může být pro nováčky (vlčata, světlušky) traumatickým zážitkem, vč. noční hlídky.
Nikdy mi „přepady“ táborů až tak nevadili, protože jsem sám kdysi prožíval to noční vzrušení, kdesi za stanem. No, bral jsem to sportovně a dokonce to tušení někoho tam ve tmě umocňovalo určitou bdělost hlídky. Nebo obráceně – každé prasknutí ji strachem umrtvilo, když fantazie pracuje naplno…
Někteří vůdci tábora, aby se tomu diplomaticky vyhnuli, žádné hlídky prostě nestaví. Nebo to omlouvají, tím, že mají ve stanu svého domácího mazlíčka - psa. Ani ten pes však hlídku nenahradí. Naše děvčata vybrala kdysi za noční bouřky jiný tábor, a přitom věděly, že v některém ze stanů leží černý vlčák. Spal? Nevím, ale přinesly věcí na velkou káru. Říkám odpovědně, je riskantní nechat v dnešní době skautský tábor nestřežený.
Stopař (tak jsme nazývali hlídku) nestřeží tábor pro historický pocit dobrodružství. Vzpomeňte, co má napsáno policie na dveřích svých vozidel. To samé musí splňovat stopař. Pomáhá nejmladším, když spadnou z pryčny. Kontroluje, že ten kdo odchází v noci na latrínu mimo tábor, se také vrátil. Při náhlé změně počasí (silný vítr, bouřka, pád stromu v lese, zvedlá hladina vody) vzbudí a vůdce tábora.
Přepady našeho tábora se staly pro většinu hazardem a víc prestižní záležitostí pro odvážné. Bylo na našich táborech tradicí, že každý hlídal sám, svítil minimálně, pohyboval se jako stín a co je důležité – chránil spící tábor. Skrytě jsem toleroval, že si někteří své hlídky i tak spojovali.
Ale nebylo tomu tak vždycky. Jenom pro názornost uvedu některá fakta. Kupříkladu jsme trávili tábořením 22 nocí a z nich 17 (!) nocí probíhaly přepady. Došlo to tak daleko, že se malé děti bázní i počurali.
Nájezdy zdivočelých tlup pubertálních dětí chalupářů či místních, kteří se vracely v podroušeném stavu mi hodně vadily. A tehdy jsem si řekl – a dost holenkové, konec špásování. Jsem tu od toho, abych ochránil děti, jejich zdraví, zajistil bezpečnost a ne aby zvracely strachem za stany.
Ale jak toho dosáhnout? Věděl jsem, že ochranku na skautský tábor nedostanu a spoléhat na starší skauty moc nelze. Byli většinou ve střehu pár nocí a pak je nevzbudila ani kanonáda. Proto nastal nejvyšší čas, vzít vše za jiný konec a to od základů. Abych udělal tlustou čáru, požádal jsem starostu nedaleké obce, aby vyhlásil rozhlasem, že v tom a tom termínu budeme tábořit. Dále, aby varoval místní mládež, před nočním hrdinskými činy, které jsou na jejich vlastní nebezpečí.
Předem si nastínil strategii, od samotné výstavby tábora, přes prostředky, až po trénink dětí – vše přeměnit na pasivní, ale i aktivní ochranu tábora.
a) O tom jakou roli hraje tvar (půdorys) tábora, jsem se musel zamyslet v prvé řadě. Z počátku jsme stavěli tábory, které měli už z dálky úhledný půdorys. Prakticky jsem vyzkoušel za ta léta všechny tvary; od podkovy, kruhu, až po řadu a šachovnici.
Všechny tyto známé tvary mají své pro i proti. Některé jsou líbivé, a pokud jsou v krásném prostředí, lahodí oku. Pro můj záměr však byly nevhodné. S pomocí svých synů jsem doma slepil z papíru makety stanů a stavěl modely tábora. A tak vznikli naše specifické tábory, které připomínají geniální — vozovou husitskou hradbu…
Skýtá totiž několik výhod:
- svou rozlohou zabere tábořiště až o třetinu méně místa, než klasický tábor
- stává se mnohem variabilnější než ostatní typy táborů
- svou kompaktností se stává nepropustnou hradbou pro nezvané návštěvníky
- noční hlídka může bez obav kontrolovat prostor za stany, aniž by tábor opustila
- svými zákoutími vytváří pocit soukromí stanovým dvojicím
- v poledním slunci i stín
b) Pasivní ochranu poskytoval umělý val ze suchých větví či vršků stromků za hranicí tábořiště. To měli na starost vždy na začátku tábora naše vlčata a světlušky.
c) Dalším prvkem se stala – skautská hůl. Mnozí o ní slýchávali (nebo četli) od pamětníků. Ale prakticky ji opovrhovali z nevědomosti. K čemu by nám byla? Měřit výšku stromu? Je škoda, že se na tuto pomůcku pozapomnělo. Jdou s ní totiž dělat „psí“ kusy, tak jak dokládají předválečné publikace.
A tak jsem si na podzim uřízl lísku a nechal ji půl roku pozvolna vysychat v teple. Teprve potom jsem ji opracoval nožem a zkrátil na požadovanou míru. Přišel letní tábor a všechny chlapce (dívky) jsem začal intenzivně učit. I s holí se lze efektivně bránit a útočit. O tom se přesvědčilo později mnoho „dobyvatelů“.
d) Další poučka zněla: pokud chceš vyhlásit poplach, nikdy nepoužívej píšťalku! Prostě zařvi nebo ječ. Píšťalka — nikoho nevzbudí.
e) Posledním úkolem bylo, zbavit děti bázně z noční tmy (les v noci). Začal jsem proto děti učit pomocí her ale i celotáborové hry s krycím názvem Den Trifidů — nebát se. Učily se používat své uši, nos, hmat, aby rozeznaly pocit tepla, nebo proudění vzduchu na pokožku. Vlče (světluška), nováčci se to učili nevědomky na každém táboře, když museli sami přenocovat v lese. Učili se naslouchat lesu.
Dalšími zkouškami byly: projít nepozorovaně a v tichosti určenou trasu těžko prostupným terénem ve dne i noci. Šlo to pomalu, byl to běh na dlouhou trať. Ale první úspěchy se dostavily už na následujících táborech.
Součástí byly, pro starší kluky (děvčata), tzv. Vigilie na Blaníku. Jednalo se o noční běh lesem na Velký Blaník. Nejprve jsme trasu prošli za denního světla, a upozornil všechny na skryté značky. Večer se sedělo u ohně a před půlnocí vybíhal každý sám, bez baterky nebo buzoly k vrcholu. Pokud minul záchytné body – byl odsouzen k zoufalému bloudění ve skalách a skalních morénách.
Tma i noční les, se stal jejich spojencem i přítelem. Touto formou (aniž si to někdo někdy uvědomil), jsem dosáhl požadovaného cíle.
Jako perličku uvedu, že se onehdy večer, na okraji blízké obce ztratila nafta z nakladače. Vyšetřovala to policie, a jeden z nich se o půlnoci rozhodl, že se pozeptá v našem táboře, zda jsme si něčeho podezřelého nevšimli. Protože cesta nebyla pro vozidlo sjízdná, vydal se k nám pěšky.
Náš Stopař zaregistroval postavu na hrázi, která prudce odbočila k tábořišti. Vyzval ji, aby zůstala stát, a do tábora nevstupovala. Policista něco zamrmlal, šel dál, což neměl dělat. Pak jsme se tomu společně smáli, ale policista přiznal, že chybu udělal on sám, a příště si něco takového raději rozmyslí…
