Počátkem října skončila několikaletá soudní tahanice o mé děti. Soud mi konečně přiřkl oba syny Jirku s Ondrou do výchovy. Konečně budu mít klid od návštěv sociálních pracovnic, nebudeme žít pouze z mého platu...
K výročí založení našeho státu, jsem připravil opět víkendové Vigilie pod Blaníkem. Však zvolil jsem variantu odlišnou od minulých let. Po důkladné programové přípravě, jsem kladl větší důraz na fyzickou zátěž, týmovou spolupráci a hlavně třetí rozměr — duševní. Na výpravu, jsem nezval oddíl, nýbrž pouze starší chlapce, které v tomto směru mohu pozitivně oslovit.
Cestou zpět jsem měl baterku pouze já, však po pár minutách dosvítila. To už nás zastihla neplánovaná bouřka, která všem přišla jako mystická. Byl jsem rád, že jsme se z temných skal, ve zdraví dostali do našeho kempu.
Vigilie se povedly, měly velký ohlas, ale pro mě bylo důležité něco jiného. Ověřoval jsem si jejich pocity, nálady, priority skupiny lidí v roverském věku, když je tlačím do neznámých situací. Je to napsáno zjednodušeně, ale pro mě to byla zároveň cesta poznání. Zda to co jsem měl v hlavě do budoucna, je reálné pro R&R.
Začátkem listopadu jsem se dozvěděl, že bez mého vědomí, tehdy šestnáctiletý (!) Pinocio, v létě absolvoval společně s Mamutem JLŠ. Pamatuji se, že jsem se kvůli tomu prvně, a právem, pohádal s vůdcem střediska.
On mi na oplátku vyčetl, že bych měl být v podstatě rád, že klukům pomohl, protože si to zaslouží. Navíc, potřebuje do nového střediska kvalitní lidi! Nepochopil, a ani nechtěl chápat podstatu celého problému. Brácha na bráchu, není to samé jako bratr – bratru!
Pár týdnů nato, jsem uspořádal celodenní oddílovou hru po našem městě, a večer se účastnili hry, kterou připravili naopak Rychlíkovi roveři.
Vánoční schůzku se uskutečnila pár dní před Štědrým dnem, a sestra Sojka přinesla hotovou novou oddílovou vlajku. Byla z toho malá slavnost, i proto, že jsme klubovnu měli vyklidit. Po novém roce jsme se měli stěhovat do slíbených nových prostorů v Žižkově baště.
Mezi vánočními svátky jsem potřeboval sbalit klubovnu, a všechny oddílové věci. Měli jsme se stěhovat do nové klubovny a pomoc jsem potřeboval, ale Sagitta se věnovala zimnímu táboření ve Starých Horách. Pár dní tam roveři polehávali a klábosili v týpku u ohně. Byl jsem se na ně podívat, povzbudit je. Klukům jsem řekl, že jsem se raději přijel přesvědčit, že opravdu leží u ohně na kůžích, že neběhají nikde po nocích.
