Tyto myšlenky si Jaroslav Foglar poznamenal před víc jak půl stoletím. Tehdy nejspíš (ne)tušil, kolik moudrosti zanechal budoucnosti.
Z deníku Jestřába: "Čas od času se však v řadách těchto dvojkařských odchovanců najdou jednotlivci, kteří po několikaletém členství nabudou dojem, že já dávám hochům ve Dvojce příliš málo, nebo vůbec že svou práci nedělám dobře, oni že by to dělali lépe - a že si vedení oddílu představují zkrátka jinak. Nechci mít patent na rozum - a chápu, že se v leckterých detailech může a musí nazírání jednotlivců lišit od názorů mých. To jinak nejde.
Nemohu však dobře připustit, aby hoch, který před 3-4 roky stanul přede mnou jako úplný nováček, chtěl být teď po těch 3-4 létech moudřejší než já, jeho učitel - a co více: aby chtěl tyto své odlišné názory na vedení oddílu ve Dvojce uplatňovat přes moji vůli. Je správné a dobré, když je chlapec podnikavý a přemýšlivý, samostatný a vynalézavý. Svoje názory a snahy musí však uplatňovat v oddílech nových, které se zrovna dostatkem vůdců nemohou pochlubit nebo v oddíle, který si dokonce sám od základu a podle svého vybuduje!
Opravdu dosti dobře nejde, aby se takový nespokojenec k celému základnímu směru mé práce vyjadřoval zamítavě, kriticky, byť by tak učinil sebe slušněji, a byť by ho k tomu vedla sebevětší láska ke Dvojce. V zájmu klidu a pořádku není pro takového chlapce pak už ve Dvojce místo, neboť tento nesoulad v názorech způsobuje napětí v oddíle, působí rozkladně na chuť do práce a dříve či později rozdělí i celý oddíl na dva tábory, což je počátek konce ..."
