Zápisník z Velké války XI. - Útěk do hor

Útěk do hor

To bylo dne 19. Října 1915. Celý den jsme šli, ani jsme nevěděli, kam je naše cesta určena, až večer jsme přišli k četnickým kasárnám, postavené o samotě mezi skalinami. Přenocovali jsme tam ve stájích, kam mohl kdo zalézt. Ráno jsme dostali každý dva chleby.

Šli jsme dále. Na oběd jsme dorazili do města Tetov (*Tetovo, Makedonie). Po obědě jsme opět rázovali dále a asi o půlnoci jsme vešli do města Hostivař (*Gostivar, Makedonie). Tam jsme dostali dobrý nocleh po hostincích a jiných domech. Vyspali jsme se do libosti, pak dostali po dvou chlebech, oběd, a odpoledne jsme zase vyrazili z tohoto města.

Blízko za městem, jsme počali stoupat do velkého vrchu, přišla velká tma, že jsme jeden druhého na krok před sebou neviděli, a za silného lijáku jsme stále stoupali klikatě do kopce. Cestou nás překvapoval prudký déšť, že jsme byli v malé chvíli úplně promočeni. Pršelo stále a my se neměli kam skrýt.

Celou cestu jsme lidské obydlí nespatřili. Na některém místě jsme vázli v blátě, že nebylo možno se z místa dostat. Jinde zase hnala se proti nám z kopce voda tak prudce, až nám nohy podrážela. Uhnul-li se některý trochu z cesty, spadnul z ní do velké tmy pod stráň, nebo pod skálu.

Tak jsme klopýtali asi do jedenácti hodin, kdež na kopci bylo dosti sněhu a citelná zima. A jak to šlo až sem na horu, tak se to teď obrátilo a horem pádem to šlo zase dolu. Klopýtali a padali jsme jeden přes druhého. Zvláště, který měl na nohách tu slavnou srbskou obuv, tak zvanou opánky, ten každých několik kroků ležel v blátě.

A za takového cestování přišli jsme, již dlouho po půlnoci k lidským obydlím, kdež byly asi tři dřevěné rozbité baráky pokryté slámou. Uvnitř pršelo o málo méně než venku. Byla tam také jedna putyka, v níž prodávali kořalku a sýr. Jmenovalo se toto hnízdo Marirsvo Selo (*Mavrovo, Makedonie). Nahnali jsme se do jedné kůlny, voda a bláto z nás jen teklo, a i uvnitř bylo dosti bláta a hnoje. Tísnili jsme se jeden na druhého a takový jsme měli odpočinek po tak velkém trmácení.

Ráno déšť ustal. Koupili jsme si, kdo měl peníze, trochu kořalky, abychom zahřáli naše zkřehlé údy. Pak jsme dostali každý málo polévky a jeden chleba. Ten den už jsme dále nešli, měli jsme odpočinek a byl nařízen odchod na druhý den na jednu hodinu po půlnoci. Sehnali jsme si trochu slámy a mnoho utrmácení od předešlého dne znamenitě se nám to spalo.

S) "Začíná bída, hlad a vešky. Celý den jdeme přes hory, lesy, cestou necestou, bláta všude plno a stále prší. K večeru došli jsme v největším lijáku do vesnice, ale není místa, zavedli nás na luka. Sedíme ve vodě, prší, jen se leje, zimou se chvěji. Když na chvíli přestalo pršet, udělali jsme oheň s ohromnou námahou. Ale bouřka přišla a my museli utíkat před zátopou. 

Celou noc hřmí a pravá průtrž mračen. Je to jedna z nejhorších nocí, co jsem zažil. Ráno jdeme dále, moje deky namočené váží trojnásob, jsme umdleni, nevyspalí, hladoví, máme na den l/2 chleba, štěstí, že mám ušetřené peníze. Jde se celý den bez zastávky, kdo zůstane vzadu je tlučen holí, kolbou, píchán bajonetem, vody se nesmíš napít, stále řvou - ustati a ustati! (*Vstávej!)."