Zápisník z Velké války XII. - Struga

Struga

Když byl čas k odchodu, nechtělo se nikomu vstávat, tedy vešel dovnitř náš srbský velitel a počal nám troubit budíček býkovcem přes záda, přes hlavy a kam koho trefil. V malé chvíli jsme stáli venku k odchodu, a vydali se na další cestu.

Měsíc mile skrze mraky ozařoval cestu a vešli jsme mezi vysoké skály. Dole tekla řeka, málo výše nad ní vedla silnice a na obou stranách několik set metrů vysoké skály, že se zdálo jako by byly spojeny s oblaky. Z nich, na mnoha místech, s velikým hukotem se řítili děsné vodopády dolu do řeky. A tak jsme šli, až do poledne, nic jiného neviděli než skály vodu a oblaka.

Přišli jsme k jednomu osamělému tureckému klášteru srbsky Monastýř (*Bigorski monastýr),  jehož stavbě a krásným malbám jsme se museli mnoho obdivovati. Bylo v něm vidět několik tureckých kněží (popů). Dostali jsme tam oběd, fazolovou polévku s masem dosti chutně upravenou, trochu jsme si odpočinuli a šli opět dále tou samou cestou. Až k večeru jsme vyšli z oněch skal a ještě šli několik hodin, stoupajíce stále do vrchu.

Přišli jsme asi v jedenáct hodin večer do jednoho albánského města jménem Debar (*Debar, Makedonie). Našli nám nocleh v jednom neobydleném domě ještě dosti slušném, jenomže tam chyběly dveře a okna. Takových domů bylo v tomto městě mnoho, jejichž obyvatelé se vystěhovali před válkou. V tomto městě jsme se zdrželi celý týden, dostávali dvakrát denně trochu polévky a jeden chleba a práci jsme neměli žádnou. 

Pak jsme jednoho dne sebrali naše věci, dostal každý dva chleby a vydali jsme se na další cestu. Většinou zase mezi samými skalami (*Mavrovo). Nikde nebylo vesničky k spatření. Vařenou stravu jsme nedostali celý den. Po celodenním cestování jsme přišli k jedněm osamělým stájím u silnice. Dovnitř jsme se nemohli všichni vtěsnat. Ustlali jsme si venku podél zdi pod okapem, kdež jsme přenocovali. Ráno jsme vstali, snídaně byla jenom koukaná a šlapali jsme albánské bláto dále, skoro až do večera bez jídla.

Až jsme vešli do městečka, kterému říkali Struka (*Struga, Makedonie). Měli jsme tam být v jednom starém rozbitém baráku, kde jsme byli chráněni od silného větru, ale když pršelo, bylo těžko nalézt suché místo. Dvakrát denně nám vařili menáž, jenomže poskrovnu. Trochu fazolové polévky, obyčejně nesolené a fazole v ní také nebylo vidět, jenom slupky z nich. Chleba jsme dostávali jenom půl na den. Dali nám lopaty, krumpáče a kolečka a chodili jsme opravovat silnici k Achridskému (*Ohridkému) jezeru.

Podél silnice, na polích jsme sbírali zbytky zelí, brambor a večer, když jsme přišli z práce, jsme to vařili. Který měl peníze, kupovali si vařené kaštany, abychom trochu nasytili naše hladové žaludky. Když jsme vyšli ze Skoplje, měl jsem čtyřicet osm korun. Zde mě došly a počala ta pravá bída.

Byli jsme v tomto městečku tři neděle a zažili všeho dost, jenom nic dobrého. My jsme byli na tom dobře, oproti jiným našim vojínům zajatcům, kteří byli v Srbsku ve vzdálenějších krajích. Cestovali už šest týdnů. Přicházeli do Strugy úplně bosí, oblečeni v rozedraných hadrech. Byla krutá zima, sníh, mrazy. My jsme byli přece trochu pod střechou, ale ti ubožáci byli nuceni noclehovat venku v té psotě.