"Kdo neprošel Albánií, neví, co je nezměrné utrpení!" (Srbské pořekadlo)
Nikdy v novodobé historii Evropy, není znám případ, kdy desítky tisíc lidských bytostí byly svým chováním i vzhledem nuceny klesnout, na úroveň zvířete. Jejich tváře dostaly popelavou barvu, jejich vyhublá těla celá posetá hnisavými boláky připomínala kostry, oblečené do cárů uniforem, bosí, či obalené nohy do zablácených hadrů.
Strach z represálií byl takový, že i tisíce mladých chlapců (odvedenců), ve věku 14 - 18 let, byli ze země evakuováni se záměrem, vytvořit novou srbskou armádu, která by se vrátila do země a osvobodila ji od nepřítele. Na pochod, bylo nuceno se vydat také, přes 70.000 rakousko-uherských válečných zajatců. Započal hrůzný, vyčerpávající pochod, během něhož lidé umírali na nemoci a vysílením. Tady se hodí připomenout skvělou animaci Goeorge Adamse.
Srbská armáda a ostatní uprchlíci ustupovali ve třech směrech. První směr vedl z Prizrenu přes Ljum Kula, vesnici Puke do Skadaru. Touto trasou ustupoval regent Alexandr, král Petr, vláda, vrchní velení, důstojnický sbor a kadeti. Byla to nejkratší, ale i nejtvrdší cesta, která vedla přes těžké albánské horské průsmyky.
Druhý směr ústupu do Skadaru, byl podstatně delší. Vedl s Pejë, přes Rožaju, planinu Žlijeb, do Andrijevice, Podgorice, až do Skadaru. Tímto směrem ustupovala armáda s civilními běženci. Mimo již zmíněných, to bylo hlavně trasa pro účastníky spojeneckých vojenských a civilních misí.
Průsmyk Čakor zůstal v paměti jako průsmyk smrti a utrpení. Teplota se pohybovala okolo dvaceti stupňů pod nulou, sníh byl hluboký až dva metry, nikde nebyl úkryt, ani jídlo. Touto trasou procházeli běženci po dobu až 30 dní.
Záměrem Srbů bylo, dostat se do přístavu San Giovanni di Medua (* dnešní Shëngjin), nalodit se na spojenecké lodě, které je měly kyvadlově převážet na řecký ostrov Korfu. Části se to i podařilo, než na dohled připluly německé ponorky, a přístav neprodyšně uzavřely. Zbývajícím uprchlíkům nezbylo nic jiného, než se vydat na další cestu do Valony (dnešní Vlorë).
Třetí směr odsunu byl cestou největšího utrpení a smrti. Tato trasa byla vyhrazena pro rakousko-uherské zajatce, vč. autorů zápisků. Zajatce cestou doprovázela Timokova divize, a mladí srbští odvedenci. Konkrétně při pochodu údajně z 40 000 srbských odvedenců, kteří opustili Srbsko, přežilo pochod pouze 4 000 mladých mužů...
Tento proud se přesouval ze Skopje na – Tetovo – Gostivar – obec Mavrovo, a pokračoval přes albánské hory na Debar a Strugu. Poté, co bulharská armáda Strugu obsadila, byly nuceni pokračovat ve svém pochodu dál, přes Elbasan, Tiranu a Durres (Drač) do Valony (Vlorë). Rakousko-uherské zajatce si zde, podle mezinárodní dohody, měla převzít italská armáda, a za pomoci lodí několika zemí, přepravit na ostrov Asinara...
Italský generál Giuseppe Carmine Ferrari, bývalý velitel posádky na ostrově Asinara, který shromažďoval svědectví těch, co přežili, to popsal takto:
"Umírali opuštěni v roklinách i bažinách. Hrůza a silný pud přežít, vedla k tomu, že ani přátelé či příbuzní nepomohli těm, kteří padli vyčerpáním. Instinkt přežití je nutil pojídat vše kolem: trávu, kůru, kořínky, krysy, plže, hady, polykat sníh, každou opálenou kočku zhltli se zvířecí nenasytností. Padlí koně srbských vozatajů, byly okamžitě roztrhány na kusy..."
Lékaři v přístavu byli svědky, že si mnozí pod nuzným oblečením schovávali zapáchající roztrhané kusy syrového masa z mrtvých koní. Někteří dokonce mluvili o případech kanibalismu!
Pokud si přeživší ve své zatemnělé mysli domnívali, že to nejhorší mají za sebou, dějinné události jim připravili ještě mnohem těžší zkoušku ne doposud - Asinaru.
Jak uvádí Vídeňský válečný archív, v roce 1914 – 15 upadlo do srbského zajetí 76.500 vojáků a důstojníků, z nichž převážná většina byla české národnosti. V lednu 1916 bylo předáno italské straně ve Valoně - pouhých 21.500 vojáků a důstojníků!
Poznámka: Ljum Kula (albánsky Kulla e Lumës) – tehdejší osada a důležitý říční přechod u dnešního města Kukës v severovýchodní Albánii. Ležela na ústupové cestě ze Srbska přes albánské hory ke Skadaru. Část původní krajiny je dnes zatopena Fierzskou přehradou.
Odborná encyklopedie uvádí přibližně 40 000 mladých odvedenců, kteří během ústupu utrpěli mimořádně těžké ztráty. 1914–1918 Online – Commemoration, Cult of the Fallen
