Zápisník z Velké války XXII. - V italském zajetí

Nalodění

Konečně po trpném čekání, jsme se dočkali té radostné chvíle. Na Hod Boží vánoční ráno nás převezli na druhou stranu, ale ještě jich zůstalo mnoho před vodou. Co se s těmi ubožáky dělo, nevím, jenom jsme se později doslechli, že jich z nich ještě mnoho zahynulo. Nelze vypsati, jak se nám ulehčilo.

Zde nás převzalo italské vojsko a srbské velitele a stráže, kteří nám činili po celou cestu až sem velká příkoří, jsme více nespatřili. Radostí naplněni, že jsme vyšli z těch smutných míst, nutili jsme se dle našich sil kupředu a po polednách jsme přišli do jedné malé vesničky, kde tábořilo italské vojsko. Dostali jsme polévku, kousek masa a porci sucharu, což nás velice posílilo a pozdravilo.

S) Jdeme do Valony. Již v poledne vidíme nádhernou zátoku valonskou. Krásný přístav je, kotví zde asi 7 parníků velikých. Před přístavem namačkáno na 4000 zajatců, derou se kupředu, tlačí, šlapou po sobě, padají do moře. Talijáni sobě baví tím, že hodí kusy sucharů do zástupu, přihlížejí, jak o sobě zajatci rvou se jak psi o kost. Lidé jsou dobytek, Italové jsou vlídní, ale s našimi lidmi se po dobrém nic nesvede. Ti poslechnou karabáč.

Zůstali jsme zde do druhého dne. Ráno jsme dostali dva dohromady, jednu masovou konzervu, porci sucharů a vydali jsme se v průvodu italských stráží na další pochod. Cestou jsme často odpočívali. Mnozí byli dosti nemocní, nemohli stále kupředu, a proto jsme se dostali teprve na den sv. Štěpána (* 26. prosince), asi ve dvě hodiny odpoledne, do italského přístavního města jménem Valona (*Vlorë, Albánie).

Zde nám dali každému dvě kolečka sucharu, a vedli nás za město, kde jsme nastoupili na malou loďku. Touto nás vezli dále na velkou francouzskou nákladní loď, která se jmenuje NATAL, do níž jsme hned nastoupili, ale ne všichni. Ještě jich mnoho zůstalo venku u moře, prý museli ještě čekat několik dní, než je nalodili, prý jich tam ještě mnoho zemřelo.

Na lodi nám dali večeři. Polévku, maso, fazolový příkrm a bílý chleba, ráno černou kávu a půl porce sucharu. V poledne to samé jako večer. To jsme dostávali každodenně, po dobu našeho pobytu na lodi. Vše bylo velmi dobré, jenomže toho bylo moc málo, poněvadž od lékařského uznání, nám nesměli dát dosyta najíst na naše nemocné žaludky.

S) Mnoho lidí umírá vysílením a mořskou nemocí. Hodí se prostě do moře a věc je vyřízena. Zjistit jméno, na to nikdo nepomyslí. Doktor lodní nařídil, že nesmíme mnoho jíst, poněvadž jsme slabí, a my jsme slabí proto, že máme hlad jako vlci!

Druhý den odpoledne, asi ve dvě hodiny, jsme vypluli z valonského přístavu do širého moře. Dobře se nám to plulo. Moře bylo tiché, uvnitř lodě teplo, jenomže nás ten vší hmyz krutě pronásledoval. Nedal nám chvíle oddechu, stále jsme byli zaměstnáni jeho hubením a přes veškerou usilovnou naši práci, se zde v teple tak rozmnožily, že to lezlo po všech předmětech jako mravenci. Nevím, jestli neprovedly nějaké neštěstí, když jsme vystoupili z lodě.

Za takové práce nám cesta ubývala a po dvaasedmdesáti hodinové plavbě jsme stanuli v jednom mořském zálivu. Zde nám ostříhali vlasy a vousy a na Nový Rok 1916, jsme vystoupili na pevninu, malý to ostrov, který se zove Asinara (*ostrov sz. od Sardinie).