Jest to pustý, neobydlený ostrov, na němž si odbývali těžký žalář italští trestanci. Krajina jest to velmi hornatá, samé skály porostlé křovím a různými divokými stromy.
Jakmile jsme vystoupili z lodi, zavedli nás do koupelny. Tu jsme se čistě umyli i náš oblek a všechny věci vypařili, a tak jsme byli zbaveni jednoho velkého zla, těch proklatých vší, které nás už tak dlouhý čas pronásledovaly. Potom nás vedli asi dvacet minut od přístavu, kde už byly postavené plátěné boudy takzvané celty, do nichž nás po čtyřech mužích ubytovali.
S) V poledne začali nás vyloďovat na ostrov Asinara, kde máme být v karanténě. Náš tábor je uprostřed ostrova, na jednom konci je tábor, který se jmenuje Cala Reale, Stretti, náš se jmenuje Campo Perdu, a za námi je ještě Fornelli a Tamborina. Byly vždy několik kilometrů od sebe vzdáleny, měli jsme zakázáno se navštěvovat. Kolem každého tábora přecházela stráž, nikoho nepustila ven.
Denně více nemocných a také více mrtvých. Každé ráno lékařská prohlídka, každý musí sundat kalhoty a ukázat košili. Lidé zapírají nemoc, poněvadž tím byli ihned separováni. Nemoc se stále rozmáhá a mrtvých přibývá den ode dne. Cholera řádí hrozně, počet mrtvých dostupuje vrcholu. Dnes jich napočítáno na 1800. Snášejí je na hromady a pak zakopávají do společné šachty. Nikdo nezjišťuje, jak se mrtvý jmenuje.V našem táboře „Campo Perdu“ jsme snad na tom byli ještě ze všech nejlépe. To proto, že naše loď, která nás přivezla a na které jsme pobyli 13 dní, denně pro nás třikrát vařila, i víno jsme dostávali, a tak jsme se zase zrestaurovali. Našich mrtvých na choleru zemřelých bylo několik stovek, a to ze dvou tábor.
V jiných táborech se jednalo o tisíce zajatců, nejvíce mrtvých měli ve Fornelli. Byli to zejména ti, kteří nejdříve čekali na obnovení převozu přes Vojusu a jedli všechno možné, žáby, ještěrky, trávu i mrtvé kamarády. Doplazili se do Valony a divoce se vrhali na suchary, které jim Italové rozdávali. Rvali, co mohli, ani mlácení puškou a ostnaté dráty nepomáhaly. Na loď se dostali ve zbědovaném stavu.
