Zápisník z Velké války XXIX. - Naděje

Musíme doufat!

Po novém roce to šlo zase dále jako v tom starém. Prodělávali jsme pěšinu ve sněhu pěšinu na Maupas kdež stojí také jeden dřevěný barák a na Grandmaison (*nyní je přehrada Grand'Maison) tam jest kamenný dům s kantýnou pro civily a za ním dále, dřevěný pro zajatce, kteří všichni pracují v tunelu.

Zimní doby nebylo možné pro velké množství sněhu po silnici jezdit. Dopravovali tam touto pěšinou potraviny a všechny potřeby na mulách. Sotvaže jsme proházeli cestu, zase napadal sníh jiný a začali jsme zase znova a tak to šlo stále za sebou celou zimu. Pěkné dívání bylo na sněhové laviny, které často s velikým hukotem se řítily z těch vysokých skal dolu na silnici, až do potoka. Zasypaly cestu a měli jsme zase několik dní práci.

V některých místech se nasypalo takové množství sněhu, že to nebylo možné vyházet a skrze takové hromady jsme prodělávali tunely, aby mohly projít muly s nákladem. Velmi často se stávalo, že jsme nemohli stačit prodělat cestu pro muly a bylo tam třeba živobytí. Museli jsme to nosit sami přes velké laviny, do Grandmaison, šest km daleko.

Přiblížilo se jaro a s ním i pěkné počasí. Sníh už nepadal, ale při oblevě se nejvíce sypaly laviny ze skal, takže už za velkých veder jsme ještě pracovali ve sněhu. Pak jsme zvětšovali sněhové tunely, aby mohly projíždět povozy i automobily a 22. května 1917 jsme dodělali poslední sněhovou práci.

Teď opravujeme silnici, čistíme taluty, odstraňujeme kamení, které se za zimu naválelo se sněhem na silnici. Nevím, jaká práce na nás čeká, až budeme s tímto hotovy.

V neděli nepracujeme. Ráno se vykoupáme v teplé vodě, máme zde zřízenou koupelnu. Dostaneme mýdlo, vypereme si prádlo a tak s tím máme dopoledne práci. Odpoledne píšeme našim drahým lístky nebo psaní a trochu se vespolek pobavíme a neděle je pryč.

A po neděli to jde zase celý týden nanovo. A tak při té práci vzpomínáme na ty naše drahé, co tam doma asi dělají a jak se jim daří. Vypravujeme sobě o tom našem dřívějším životě, jaké to bývaly blahé chvíle, když jsme se těšili v kruhu našich milených. Kde jsou ty zlaté časy? Navrátí se nám ještě někdy zas?

Musíme doufat. Ovšem takové blahé doby asi sotva kdy budou, ale stačilo by nám, kdybychom se zdrávi navrátili a šťastně se s našimi drahými shledali. Již rádi bychom trochu té nouze trpělivě snášeli, neboť nás zkušenost znamenitě poučila vše trpělivě snášet. Dej Bůh by se touhy naše brzo splnili.

Dokončeno dne 28. května 1917

Rivier d. Allemont Francie

František Holický.