Tunel v Alpách
Asi v sedm hodin večer jsme přišli do jedné malé vesničky, která se jmenuje Rivier De Allemont (*Le Rivier d'Allemont, Francouzské Alpy). Od této vesničky asi 20 minut vedla cesta dolů do údolí, kdež stojí vedle potoka továrna, kterou má pod mocí společnost elektrických podniků, v níž se zařizuje elektrické vedení. Hned vedle továrny stojí dva dřevěné baráky a v těch bylo naše obydlí.
Druhý den po příchodu byla neděle, měli jsme prázdno. Nato třetí den ráno, nás rozdělili na tři oddíly. Jeden šel pracovat do Rivieru, druhý zůstal v továrně a třetí, ku kterému jsem byl též já přidělen, byl vyslán na práci do MONTRAZÁN (*Le Bourg-d'Oisans). Vedli nás od továrny po lávce, přes potok do lesa. Po příkrých skalách byla kamenitá pěšina do velikého vrchu 480 metrů vysoko. Po této cestě, aby čert svou tchýni vodil a ne, aby po ní chodili rakouští zajatci.
Když jsme vystoupali vzhůru, na naše nastávající pracovní místo, na první pohled se nám to přestalo líbit. Ze skály zívala proti nám obrovská díra, takzvaný tunel, a kolkolem samé skály, les, z čehož koukalo mnoho práce. V tunelu jsme nepracovali. Tam byli němečtí zajatci, pak civilní lidé: Italové, Španělové, Švýcarové a francouzští občané. Naše práce byla před tunelem, trhat skálu, odklízet kámen, nosit cement do tunelu a různé práce.
Pěkná vyhlídka byla na protější vrch. Dole potok (*Eau d'Olle), málo výše vesnička Rivier. Skrze ní vede silnice, nad vesnicí malé kostky políček, nad poli les, nad lesem pastviny a nad těmito čnějí strmé holé skály do obrovské výše.
Oba dva vrchy z Rivieru do Montrazán jsou spojeny elektrickou lanovou dráhou, po níž se dopravují všecky možné a potřebné věci. A tak jsme zde pracovali skorem čtyři měsíce, až nám zima a mnoho sněhu ukončily naší práci.
Více jsme na horu nechodili, házeli jsme sníh ze silnice, aby nám mohli dopravovat potraviny a vše čeho bylo třeba.Tak při té práci čas ubíhal kupředu, že se brzo přiblížily vánoce a po nich hned Nový Rok, který se jmenuje 1917.
Když jsme vystoupali vzhůru, na naše nastávající pracovní místo, na první pohled se nám to přestalo líbit. Ze skály zívala proti nám obrovská díra, takzvaný tunel, a kolkolem samé skály, les, z čehož koukalo mnoho práce. V tunelu jsme nepracovali. Tam byli němečtí zajatci, pak civilní lidé: Italové, Španělové, Švýcarové a francouzští občané. Naše práce byla před tunelem, trhat skálu, odklízet kámen, nosit cement do tunelu a různé práce.
Platu jsme měli 35 centů a pak, dle práce, jsme dostávali prémie, obyčejně 25 centů takže jsme vydělali 60 cent. Denně bylo na ten tabák a ostatní jsme promazali všecko v kafíčku. Práce jsme měli dost. Zpočátku se nám zdálo, jenom od toho utéct, ale jako člověk musí zvyknout nosit dřevěné boty, tak i my jsme časem zvykli a již nám to nebylo tak protivné.
Oba dva vrchy z Rivieru do Montrazán jsou spojeny elektrickou lanovou dráhou, po níž se dopravují všecky možné a potřebné věci. A tak jsme zde pracovali skorem čtyři měsíce, až nám zima a mnoho sněhu ukončily naší práci.
Více jsme na horu nechodili, házeli jsme sníh ze silnice, aby nám mohli dopravovat potraviny a vše čeho bylo třeba.Tak při té práci čas ubíhal kupředu, že se brzo přiblížily vánoce a po nich hned Nový Rok, který se jmenuje 1917.
