Motto: "Rozumné rozhodnutí nemůžeš udělat, pokud bereš v úvahu svět takový jaký je, ale vezmi v úvahu svět, jaký chceš, aby byl." (Issac Asimov)
Povolával bývalé aktivní skauty do Služby, a sraz ustanovil na podvečer, ve staré loděnici u řeky Lužnice. Doma kolem mě hopsali dva kluci ve věku necelých 2 a 7 let. Proto o tom, zda jít, jsme já i manželka nepochybovali.
Už pod příkrovem tmy jsem na sraz dorazil jako jeden z posledních. Sešla se tu víc jak stovka dospěláků s dětmi a psi, z Tábora i okolí. Vytvářeli hloučky podle své příslušnosti k jednotlivým oddílům. Ač mrzlo, někteří se dostavili ve skautském kroji, které nikterak nezakryly, že jejich nositelé od poslední schůzky nějaké kilo přibrali.
Za náš 3. chlapecký oddíl, bylo na místě asi deset členu. Bývalí vůdci oddílu Akéla s Luigim, dále kmeti Kiddi se Sojkou, staré páky Paďa, Prezident, Jirka V. s bráchou Jajdou, Zbyněk a já. K našemu hloučku se přidružil i Jim s Waldou (manželka Luigiho), kteří byli z bývalé pionýrské skupiny při ZDŠ.
Johny a několik dalších, pronášeli slavnostní projevy, za bouřlivého potlesku přítomných. Na rtech nám zněla slova skautského slibu i hymny, starší sestry posmrkávaly dojetím a zimou. Posléze všichni vzrušeně debatovali o nutnosti obnovení svobodného skautingu, a jeho skautských oddílů. Nejlépe již následující den ráno! Jedině takto dojde nově nabytá svoboda Československa ku spáse.
Také naše Trojka souhlasila, že je třeba obnovit náš skautský oddíl. Otázkou ale bylo - kdo, kde a jak? Jaksi jsme všichni předpokládali, že tohoto úkolu se jednoduše zhostí Luigi, protože měl vůdcovské zkoušky a byl i posledním vůdcem Trojky.
Ale k překvapení všech, měl Luigi očividně obavy z toho, že sametový převrat - není trvalý. Navíc, začal dálkově studovat, a to by ho mohlo politicky znemožnit - jak honem doplnil. Walda (jeho manželka) mu hlasitě přitakávala.
Paďa by souhlasil, ale pouze v roli Servismana. President bydlel krátce mimo město Tábor, a zakládal svou vlastní firmu. Ostatní sdělili hned v úvodu, že nepřipadají v úvahu, protože - blablabla. Ani já se do ničeho nehrnul. Z přítomných jsem byl jediný, který měl ještě děti v předškolním věku. Také si uvědomoval skutečnost, že jsem služebně nejmladší, bez zkušenosti vedení jakéhosi organizovaného útvaru.
Přišel mezi nás Johny (poválečný člen oddílu), že prý jak jsme se rozhodli. Nakonec, na naléhání Akély s Johnym, jsem byl určen vůdcem 3. junáckého oddílu HI-LAH-DIH. Bylo vidět, jak si všichni očividně oddechli. Po tomto osudovém rozhodnutím, jsem si ale dodatečně stanovil tři podmínky:
Domů jsem šel jako ve snu. Hlavou se mi honily myšlenky, jak se uskutečňují sny. Kde mám začít, když nic nemám, nic nevím?
„Tak co, jak to dopadlo?“ ptala se manželka mezi dveřmi.
„Blbě, hodili to na mě!“ odvětil jsem suše.
Koukl se na své děti - a šel spát svou první z bezesných nocí.
Následující den jsem zazvonil u Akély. Přišel odemknout se zářivým úsměvem na tváři a spikleneckým pohledem. Prozradil mi, že má radost ze včerejšího večera (na rozdíl ode mě). Už prý včera cestou tam, přemýšlel, kdo bude tím koněm, který dokáže pohnout skautskou károu. Je moc rád, že jsem to právě já...
Mým úkolem nyní bude, připravit program první schůzky, další budeme domlouvat za pochodu. Probrali jsme plán budoucích kroků, včetně letního tábora, ale o to už se postará, dle mého mínění, někdo další.
Prozradil mi, že je byl určen šéfem náboru dětí. Po městě budou vylepeny letáčky, kam mají rodiče donést přihlášku svých dítek do svobodného Junáka. Shromaždiště samozřejmě mělo být u Akély v obchodě s konfekcí. Bratr Johny s Vláďou R., prý brzo vstoupí do jednání s městem o pronájmu vhodného objektu na klubovny. Připravuje se pro veřejnost propagační výstava o skautingu. Domů jsem šel s počmáraným blokem poznámkami a nacpaným batohem knížek.
Večer mi zavolal bráška Franta, aby mi sdělil, že má švagrová Jana se také stala vůdkyní dívčí Trojky. Tak jestli bych jí pomohl, a byli jsme v tom celá rodina. A tak jsem se vydal v 35 letech na svou vlastní Křížovou cestu…
Už pod příkrovem tmy jsem na sraz dorazil jako jeden z posledních. Sešla se tu víc jak stovka dospěláků s dětmi a psi, z Tábora i okolí. Vytvářeli hloučky podle své příslušnosti k jednotlivým oddílům. Ač mrzlo, někteří se dostavili ve skautském kroji, které nikterak nezakryly, že jejich nositelé od poslední schůzky nějaké kilo přibrali.
Za náš 3. chlapecký oddíl, bylo na místě asi deset členu. Bývalí vůdci oddílu Akéla s Luigim, dále kmeti Kiddi se Sojkou, staré páky Paďa, Prezident, Jirka V. s bráchou Jajdou, Zbyněk a já. K našemu hloučku se přidružil i Jim s Waldou (manželka Luigiho), kteří byli z bývalé pionýrské skupiny při ZDŠ.
Johny a několik dalších, pronášeli slavnostní projevy, za bouřlivého potlesku přítomných. Na rtech nám zněla slova skautského slibu i hymny, starší sestry posmrkávaly dojetím a zimou. Posléze všichni vzrušeně debatovali o nutnosti obnovení svobodného skautingu, a jeho skautských oddílů. Nejlépe již následující den ráno! Jedině takto dojde nově nabytá svoboda Československa ku spáse.
Také naše Trojka souhlasila, že je třeba obnovit náš skautský oddíl. Otázkou ale bylo - kdo, kde a jak? Jaksi jsme všichni předpokládali, že tohoto úkolu se jednoduše zhostí Luigi, protože měl vůdcovské zkoušky a byl i posledním vůdcem Trojky.
Ale k překvapení všech, měl Luigi očividně obavy z toho, že sametový převrat - není trvalý. Navíc, začal dálkově studovat, a to by ho mohlo politicky znemožnit - jak honem doplnil. Walda (jeho manželka) mu hlasitě přitakávala.
Paďa by souhlasil, ale pouze v roli Servismana. President bydlel krátce mimo město Tábor, a zakládal svou vlastní firmu. Ostatní sdělili hned v úvodu, že nepřipadají v úvahu, protože - blablabla. Ani já se do ničeho nehrnul. Z přítomných jsem byl jediný, který měl ještě děti v předškolním věku. Také si uvědomoval skutečnost, že jsem služebně nejmladší, bez zkušenosti vedení jakéhosi organizovaného útvaru.
Jediné, co jsem si dosud pamatoval, byla slova skautského slibu. Výsledkem našeho několikahodinového tlachání bylo zjištění, že všichni by velmi rádi – ale nemají čas! Bylo už k půlnoci, loděnice se vyprazdňovala, teplota byla pod bodem mrazu.
- Tento úkol na sebe beru z nouze a jako dočasný. „Hele, maximálně na šest až sedm měsíců…“
- Přítomní mi pomohou dle svých možností a času. „To se rozumí,“ přikyvovali všichni souhlasně, „jak řekneš i bude!“
- Do mého snažení mi nebude nikdo kecat, vyjma Akély. „Jasně, co řekneš, bude pro nás svaté!“
Domů jsem šel jako ve snu. Hlavou se mi honily myšlenky, jak se uskutečňují sny. Kde mám začít, když nic nemám, nic nevím?
„Tak co, jak to dopadlo?“ ptala se manželka mezi dveřmi.
„Blbě, hodili to na mě!“ odvětil jsem suše.
Koukl se na své děti - a šel spát svou první z bezesných nocí.
Následující den jsem zazvonil u Akély. Přišel odemknout se zářivým úsměvem na tváři a spikleneckým pohledem. Prozradil mi, že má radost ze včerejšího večera (na rozdíl ode mě). Už prý včera cestou tam, přemýšlel, kdo bude tím koněm, který dokáže pohnout skautskou károu. Je moc rád, že jsem to právě já...
Mým úkolem nyní bude, připravit program první schůzky, další budeme domlouvat za pochodu. Probrali jsme plán budoucích kroků, včetně letního tábora, ale o to už se postará, dle mého mínění, někdo další.
Prozradil mi, že je byl určen šéfem náboru dětí. Po městě budou vylepeny letáčky, kam mají rodiče donést přihlášku svých dítek do svobodného Junáka. Shromaždiště samozřejmě mělo být u Akély v obchodě s konfekcí. Bratr Johny s Vláďou R., prý brzo vstoupí do jednání s městem o pronájmu vhodného objektu na klubovny. Připravuje se pro veřejnost propagační výstava o skautingu. Domů jsem šel s počmáraným blokem poznámkami a nacpaným batohem knížek.
Večer mi zavolal bráška Franta, aby mi sdělil, že má švagrová Jana se také stala vůdkyní dívčí Trojky. Tak jestli bych jí pomohl, a byli jsme v tom celá rodina. A tak jsem se vydal v 35 letech na svou vlastní Křížovou cestu…
