Nábor

Pár dní po novém roce 1990, se po městě objevily letáčky, které informovaly veřejnost, že po létech zákazu byl opět založen svobodný Junák, a tímto zve do svých řad děti od šesti do třinácti let. V první vlně se přihlásilo 1300 dětí a na okrese vzniklo 11 junáckých středisek.

Akéla byl šéfem junáckého náborového střediska a děti se hlásily v nebývalém počtu. Sběrna těchto přihlášek, byla u něho v obchodě s konfekcí proti Zemědělské škole. Přihlášky se třídily jednak podle věku, ale i podle místa bydliště. Měl jsem určitou výhodu a mohl si nováčky vybírat u Akély v obchodě hned. Samozřejmě, že mezi prvními byla přihláška jak mého, tak i syna bráchy. Od Akély jsem dostal 65 přihlášek, chlapců a děvčat, ve věku 7 až 16 let (!).

Chodil jsem za Akélou do obchodu obden, abych s ním probral všechny náležitosti, ale hlavně program. Stanovili jsme si první cíl, totiž všechny děti seznámit s tím, co bylo po celá léta zakázané – podstatou českého skautingu. 

Zároveň se pilně připravoval na společné setkání. Po večerech jsem se učil metodiku, opakoval praktické znalosti skautské zdatnosti. Ví Bůh, že jsem si po těch létech pamatoval pouze svůj junácký slib! Byl jsem ze všeho úplně v jiném světě. Jako ten medvěd co čučí do tunelu a nechápe, co tam houká. Budoucnost medvěda a moje byla identická. Oba jsme byli zvědaví a žili dál v nevědomosti.

Kroj byl problémem, ale řešil jsem to prozatím tak, že se na vojenskou košili přišily kapsy. Šátek a svůj slibový odznak jsem měl, naopak píšťalu mi zapůjčil Akéla. Věnoval mi i svůj vůdcovský odznak, což jsem si velmi považoval. Přiznám se, že jsem si ho na rozdíl od jiných, skutečně připnul, až když jsem absolvoval regulérní vůdcovskou zkoušku.

S Paďou a Jimem jsme dohodli, že první schůzka bude už 24. ledna 1990 (středa) a hned v sobotu bude následovat první výlet do Vlčího dolu, za městem. Účast a pomoc přislíbili i staří členové oddílu. Problém s místem prvního setkaní s dětmi vyřešil Paďa, za což jsem mu byl nekonečně vděčný.

Na první schůzku nám vypůjčil u řeky maličkou klubovnu pionýru, s kterými jsme se v počátku střídali. Také jsme používali loděnici Vodních staveb naproti. Až o pár měsíců později jsem se dozvěděl, že to s tou klubovnou zas takový problém nebyl. Paďa s tím samým pionýrským oddílem dvacet let aktivně pracoval. Jak se říká: účel světí prostředky...

Některé přihlášené děti jsem obeslal koresponďákem s místem prvního setkání, zbývající děti obešel osobně. Ve skutečnosti, byl náš oddíl první, který obnovil svou činnost.