Po mém příchodu, jsem vyhodil všechny na mráz, abych si připravil nějaké věci na schůzku. Stanul jsem na začátku své a také vůbec první schůzky na okrese po obnově Junáka a přál si jediné - vrátit čas.
"Nu což vůdče, jdi do toho", řekli moji zástupci a pro štěstí mě poplivali. Tak to já nemohl, tak jsem měl sucho v ústech, blesklo mi ještě hlavou. Abych jim to vrátil, zahájil jsem schůzku starým oddílovým pokřikem, který ovšem znali pouze oni a já. Proto jsem se otočil zády k davu a společně si po létech zakřičeli:
Nejprve jsem dětem vysvětlil, co jsme to hulákali a jaký to má pro nás význam. Program jsem sestavil, abychom se vzájemně seznámili a vysvětlil, co to je skauting. Potom následovala ukázka pár kouzel s provazem, Kimovka, písničky, co s sebou na sobotní výlet i následující schůzky a jak to bude do budoucna probíhat.
V průběhu schůzky, přišel Akéla a Kiddi se Sojkou. Slavnostně nám předali naší oddílovou vlajku, kterou Sojka schovávala přes dvacet let na půdě. Při té příležitosti jsme si broukli skautskou hymnu, už za tmy. Byl leden, ale zima nám nebyla. Schůzka trvala asi 150 minut.
Po ní jsem byl psychicky vyčerpaný, ale šťastný - protože se dětem líbila. Dokonce i oddílový pokřik byl slyšet kolektivně. Tím jsem oficiálně obnovil činnost 3. oddílu Hi-lah-dih.
Večer jsem byl u Akély a povídali si dlouho do noci o dětech, které ten den přišly.Připomněl, že stojíme před generačním vakuem. Opravdový skauting, budou možná dělat ti, kterým nyní bylo teprve sedm let. Akéla byl můj psycholog a rádce v jedné osobě. Hlavně mi dodával sebevědomí a metráky skautských příruček, abych všechno použitelné vstřebal. Také z něho vypadlo sem tam nějaké moudro, které se v budoucnosti mělo naplnit!
Během týdne jsem si dával dohromady hrubé sestavy družin. Jakési "rádce" jsem zatím vytipoval podle jejich přirozené autority a ne podle znalostí. Zda jsem volil správně, mi měl pomoci i následující sobotní výlet do Vlčího dolu za městem...
Počet dětí ale i jejich rodičů, příbuzných a zvědavců stále narůstal, až jich bylo hodně přes stovku. Tohle bylo i na staré vlky dost a což teprve na mě. Klubovna byla v tomto případě úplně k ničemu.
Nejprve jsem dětem vysvětlil, co jsme to hulákali a jaký to má pro nás význam. Program jsem sestavil, abychom se vzájemně seznámili a vysvětlil, co to je skauting. Potom následovala ukázka pár kouzel s provazem, Kimovka, písničky, co s sebou na sobotní výlet i následující schůzky a jak to bude do budoucna probíhat.
Po ní jsem byl psychicky vyčerpaný, ale šťastný - protože se dětem líbila. Dokonce i oddílový pokřik byl slyšet kolektivně. Tím jsem oficiálně obnovil činnost 3. oddílu Hi-lah-dih.
Večer jsem byl u Akély a povídali si dlouho do noci o dětech, které ten den přišly.Připomněl, že stojíme před generačním vakuem. Opravdový skauting, budou možná dělat ti, kterým nyní bylo teprve sedm let. Akéla byl můj psycholog a rádce v jedné osobě. Hlavně mi dodával sebevědomí a metráky skautských příruček, abych všechno použitelné vstřebal. Také z něho vypadlo sem tam nějaké moudro, které se v budoucnosti mělo naplnit!
Během týdne jsem si dával dohromady hrubé sestavy družin. Jakési "rádce" jsem zatím vytipoval podle jejich přirozené autority a ne podle znalostí. Zda jsem volil správně, mi měl pomoci i následující sobotní výlet do Vlčího dolu za městem...
