Staří vlci šli mezitím napřed. Dal jsem nastoupit a zopakovali si pro zapamatování pokřik. Naše cesta vedla v houfu nejprve k řece a pro mě byla utrpením. Během noci napadl slabý poprašek sněhu a děti se proto rozhodly, že je to ideální chvíle ke klouzání i koulování.
Zkuste hnát slepice při kraji silnice za plného provozu. Byl jsem rád, že jsme ve zdraví dosáhli méně frekventované cesty. Hluk, který nás provázel, byl abnormální. Často se muselo stavět na odpočinek, čůrání, pití, svačinu a tyto chvilky vyplňoval Luigi skautskou písničkou na kytaru.
Po našem příchodu do Vlčího dolu, se Paďa s ostatními starými vlky postaral o oheň. Já zatím běžel do lesa připravit hru, po které následoval oběd a povídání u ohně. Na oběd si měl každý přinést jednoho buřta k opečení. Ale to neznáte některé rodiče: "aby tě snad nepomluvili", koupili raději půl tuctu.
Odpoledne dorazil Akéla. Když jsme ty "naše" děti pozorovali, shodli jsme se na tom, že stav je opravdu tragický, a chování většiny je moc daleko za tím co jsme si přáli, co očekávali. Byla to velká banda malých nevychovaných individualistů.
Pošťuchovali se, lámali a řezali vše živé kolem, odpadky házeli pod sebe. Slova "hele vole" a jim podobné, byly běžnou součástí slovníku. Silnější bušili do slabších, nebo tajně zkoumali obsah jejich batohů. A z tohohle že mám vychovat skauty?! V jednom jsem se s Akélou shodl, zavedení družinové systému, přichází v úvahu až po letním táboře!
Pak jsem jim všem pěkně bez obalu pověděl, co se mi nelíbilo a co si o nich myslím. Prostě jsem je seřval! Malým divochům jsem řekl:
"Sem jste šli jako banda smradlavejch plantážníků - chováte se jako před potopou světa. Víte, proč jste tady?!"
"No, protože
jsme se přihlásili…".
"ŠPATNĚ!",
zahřímal jsem, až staří vlci u ohně nastražili uši, cože to dětičkám provádím.
"Snad proto,
že chcete být skauty! Neslyšel jsem, a proto se ptám znovu – chcete být skauty?!"
"ANO!",
zaznělo naráz z mnoha dětských úst.
"A víte, proč
jsem tu JÁ? Abych z vás ty skauty udělal. Proto od nynějška - zapomeňte na voly a
debily. Kdo tohle slovo řekne, uráží toho druhého a zasluhuje trest. Prozatím to
bude 25 dřepů z místa. Až se budeme vracet zpět, dokažte těm, co na vás budou
čekat, že se vracíte o poznání jiní a sralbotkové zůstali někde v lese…!"
A aby děti lépe pochopily pocit sounáležitosti, zahráli jsme si na závěr pár soutěživých her. Cestou zpět jsme si nacvičovali chůzi v útvaru - už pod mým vedením. Někde vzadu, "staří vlci" zatím rozebírali dnešní den. Příchod ke Kotnovu se velmi zdařil. Nádherně jsme připochodovali, zahalekali všichni oddílový pokřik a já zavelel rozchod. S každým jsem se šel osobně rozloučit, podáním ruky poděkoval a připomněl čas příští schůzky.
Honem jsem hupl se synem Jirkou do auta a ujížděl na otočku domů. Potom zpět k Akélovi, kde zatím probíhala válečná porada. Probírala se dnešní výprava a otázky o budoucnosti oddílu. Všichni byli z výletu rozčarováni, padala i ostrá slova. Já jsem mlčel, poslouchal a tvářil se neutrálně! Paďa se mě náhle zeptal:
"Hele můžeš nám říct, za co si těm nevychovancům děkoval?"
... vynadal jsem jim, a všichni mi na omluvu chtěli tímto způsobem udělat radost.
To je semínko oddílového ducha...
Spolu s Jirkou a Janou V. jsem domluvil, že se do letního tábora budou starat o vlčata a světlušky. Jim se sám nabídl, že jim bude pomáhat. Zatím se budou scházet u nich doma.
V následujících týdnech byla nastavena oddílová štafeta, založena kronika, včetně seznamu věcí na schůzku pro jednotlivce. Skautský oddíl začal fungovat, ale byl jsem teprve na začátku neznámého. Vše se dělalo za pochodu a s minimálními náklady. No což, půl roku to nějak musím vydržet...
Ještě musím poznamenat, že mimo svého oddílu, jsem byl jmenován zástupcem 1. Junáckého střediska, k tomu - jsem měl svou rodinu, děti a práci...
