Příprava na letní tábor

Motto: „Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom co děláme.“ (T. A. Edison - americký vynálezce a podnikatel)

Příhoda s Paďou mě vedla k rozhodnutí, spoléhat se do budoucna sám na sebe, nespoléhal na sliby a silácké řeči takyskautů. Někteří jedinci, kteří se motali kolem Junáka, působili navenek jako spasitelé. Kam přišli, tam rádi pronášeli květnaté proslovy a pokaždé si našli pár vděčných posluchačů.

V krojích vypadali fajnově ale prakticky – byli především ke škodě celému hnutí. To jim ovšem nevadilo, aby zdůraznili své významné zásluhy na celkovém výsledku. Byli takovou ozdobou Junáka. Pokud jsem s nimi musel spolupracovat, pracoval jsem v závěru stejně sám.

Náš první letní tábor bral pomalu, jak se říká, za kliku a mě zcela pohltila jeho příprava. To, že někdo oddíl přebere, vyznělo do ztracena, tak jako mnoho slibů. Facku, abych se probudil a vrátil na zem, mi opět uštědřil můj zástupce bratr Paďa. Na jaře se sám ujal hledání tábořiště, a ještě koncem května se dušoval, jak má vše pod kontrolou. Do tábora zbývalo 42 dnů, když mi sdělil, že vhodná místa jsou již obsazená a on nemá čas na další hledání. O tábořišti ve Starých Horách kam sám jezdil s pionýry, nepadlo ani slovo...

Byl jsem zoufalý, a proto jsem se o pomoc obrátil na ORJ, které však pomoci už nedokázalo. Bylo za minutu dvanáct, ale jako zázrakem mi pomohla švagrová – Jana Č., které jsem pomáhal a podporoval při rozjezdu 3. dívčího oddílu. Jana mi nyní nabídla své tábořiště v druhém běhu.

To bylo v naší situaci víc než výhra. Neprodleně jsme domluvili organizační podrobnosti. Děvčata pojedou na první běh a my jim pomůžeme se stavbou tábora. Půjčíme jim naše ušité stany a oni zase nám své podsady. Zajistí dodatečně povolenku pro náš tábor a já rozbor vody z lesní studánky. Spadl mi kámen ze srdce!

Věděl jsem, jak kdysi rámcově tvořil program na třítýdenní tábor můj předchůdce Akéla. První týden vyplnil stavbou tábora, druhý patřil sportovním soutěžím a třetí ponechával souboji o poklad a ukončení tábora.

Při přípravě programu jsem postupoval velmi důsledně, zvlášť co se týkalo pokladovky. Především jsem si prošel blízké i daleké okolí tábořiště, a dělal si poznámky k zajímavým místům. Hrubý scénář jsem si vybral z knihy Cesta za bílými indiány a k němu postavu prospektora - Alana Moranda. K jednotlivým etapám jsem nadatloval přes kopíráky, na starém psacím stroji zašifrované texty a vložil hry.

Program jsem měl rozepsaný pro každý den a to i tzv. mokrý. Byl tak rozsáhlý, že jsem z něho čerpal ještě příští letní tábor. Před sebou jsem měl křest ohněm - skautský tábor, a lhal bych, kdybych nepřiznal, že se mi víc než třásly kolena.

Týden před začátkem prázdnin, jsem s chlapci odjel na tábořiště, abychom dostáli svému slibu, a pomáhali s jeho přípravou děvčatům. Stavělo se zázemí - konstrukce kuchyně a jídelny, kamna, latrína, apod. Přesto, že lilo jako z konve, nikoho to neodradilo. Problém byl snad jen s vysokou spodní vodou. Sotva se odstranil drn, už se na povrch drala voda.

Pomáhali jsme ještě při zahájení dívčího turnusu, týden na to, stavět podsady a stany. Byl jsem svědkem, jak silně se projevila ona vůle oldskautů - pomoci za každou cenu.

Jen posuďte ono myšlení, když do deštěm zmáčené chráněné oblasti vjela vojenská Tatra 815, aby dovezla až na místo stan (S10). Nestačil jsem zírat. Tatra za sebou nechala takovou spoušť, že následky byly znát léta. Když jsem vznesl dotaz, zda to bylo nezbytné, bylo mi řečeno, že - Když se kácí les - létají třísky ...

Děvčata tábořila čtrnáct dní, a tak jsem jejich tábor o příštím víkendu opětovně navštívil. Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak jsem to slíbil bývalým děvčatům mého oddílu (Žlutý kvítek) a potom, jsem stále ještě vybíral vhodná místa v okolí pro naší pokladovku. Nocoval jsem mimo tábor, protože se mi také doneslo, že se naši hoši chystají v noci tábor navštívit.

Po půlnoci jsem se vzbudil, a pár našich výtečníků lapil, když stěhovali potraviny ze zásobovacího stanu. Přepravku rajčat jsem už ale nezachránil. Mládenci rajčata s chutí zbaštili, a ráno vstoupili do tábora jako hrdinové. Ovšem švagrová mým hrdinům pořádně vyčinila. Zůstali překvapeni s ústy do kořán, a na mou radu se raději omluvili a zmizeli. Tehdy jsem se za jednání švagrové trochu styděl a vím, jak těžko to snášeli kluci. Nikdy už Trojku dívčí nepřepadli; já dodatečně koupil nová rajčata, jako náhradu vzniklé škody.

Posledních čtrnáct dní jsem se věnoval sestavováním táborových družin i systémem bodování. Cenu tábora jsem vykalkuloval na 900 Kč na osobu. Já za sebe ovšem neplatil. Tábora se mělo účastnit 50 dětí, které jsem rozdělil do pěti družin a dále 10 činovníků (poradců). Syna Jirku jsem samozřejmě zařadil do družiny, kterou měl vést tvrdý rádce, aby klučina dostal, jak se říká do těla. Zajištění potravin pro tak mohutný tábor, také nebyla legrace. Pomohla s tím Jimova a má manželka.

Den před táborem (pátek) jsem si vzal dovolenou. Se švagrovou jsem byl domluven, že přijedu o den dříve odpoledne, abych stačil přebrat tábořiště. Zároveň bylo domluveno v Masokombinátu, že všechno maso na tři týdny vyzvednu ten den dopoledne, a obratem rozvezu do mrazáků svých známých. Naložil jsem proto syna a jeli do Plané. Před cílem mi náhle za jízdy praskla přední poloosa; jen tak tak jsem odvrátil čelní srážku s protijedoucím autobusem.

Nezbývalo, než tam auto nechat a rychle vymyslet náhradní řešení. Maso tehdy vyzvedl Jim a já zatím zařizoval odtahovku. Škodovku jsem složil u bráchy doufaje, že ho jako automechanik dokáže v reálném čase opravit. Byly to samozřejmě další starosti na víc. Musel jsem je ale odsunout stranou - tábor byl přednější. Na tábořiště jsem se tehdy i se starším synem dorazil až na večer. Z původně domluveného předání tábořiště sešlo. S dívčím oddílem jsme se dohodli, že si vzájemně důvěřujeme...

 
Z této doby mám zajímavý postřeh. Měl jsem velkou obavu jak pokladovka vyzní, a proto jsem předem prostudoval mnoho textů. Myslím, že mi to hodně pomohlo, pochopit celé Foglarovo dílo. Ale i to, že poučky jeho i jiných velikánů, lze použít velmi poskrovnu.

Dnes vím, že nelze chuťově napodobit druhého kuchaře; nemáme-li pohromadě stejné ingredience, jako je doba, místo, prostředí a hlavně - jeho duši ...