Chci poděkovat mnoha kamarádům a kamarádkám, starým členům Trojky za pomoc, které bylo v té době tolik potřeba.
K prodeji jsme využili i Rádcovského kurzu, který ORJ uspořádala v březnu r. 90. Teoretickou část probíhala v hotelu Jordán (dnešní prodejna Billa), praxe následovala v červnu za řekou v Sezimově Ústí. Utržené prašule se staly základem naší oddílové kasičky.
Armáda tehdy uvolnila přebytky různé výstroje po LM. Pamatuji si, že jsem s bratrem Rikym jel do Písku a zpět jsme přivezli plnou dodávku darovaných čutor a ešusů, které se rozdaly do oddílů. Ty je dále prodávaly svým členům. Za Bečvárnou byly pohozené krajinky, které jsme si mohli přebrat na podsady. Tak zněla nabídka - byly k ničemu – stejně se nakonec spálily.
Toho roku v dubnu jsem pozval společně s Paďou a Jimem rodiče na první společnou schůzku. Tady jsem oficiálně představil celé vedení oddílu, kdo jsme, co chceme a plánujeme. Rodičů přišlo hodně a projevili ochotu nám všestranně pomáhat. Ptali se jak? Proto jsem je požádal, aby nám přenechali vyřazená prostěradla na skautské šátky.
Pomohou finančním darem – stokorunou proti písemnému potvrzení. Jsem přesvědčen, že tato pomoc ze strany rodičů, nám velmi pomohla, protože jsme byli v zoufalé situaci. Byli ale i rodiče, a pokud jejich synáček z oddílu odešel, vymáhali peníze zpět. Ve dvou případech jsem tak učinil a musel jsem je dát ze svého přesto, že jsem měl od nich potvrzení. Do klubovny se nosil starý papír, jenž se později vozil kárkou do sběru. Pomohla nám i nějaká ta brigáda na sázení stromků (Vřesce, Božejovice) nebo odkorňování dubových fošen u fi. Sláma (Košín).
Za tyto prostředky se koupilo 90 vojenských obdélníkových celt. Zbynďa V. doma ušil jedno stanové ‚áčko‘ na zkoušku. Padly na něj tři celty a rozměry půdorysu mělo 180x170 cm. Načež u Luigiho v obýváku se nastříhaly ostatní stany, každý byl svázán do balíčku, které jsem následně rozvážel maminkám k ušití. Rodiče ‚mrmlali‘, protože šicí stroje nebyly na takový materiál stavěné a tak praskaly jehly i stroje. Zbývalo ušít ještě 11 stanů, které zůstaly na mě a šil jsem tak 3-4 za víkend.
Paďa nechal tehdy v Ditě nařezat kožené řemínky na turbánky a ušít vůdcovský stan - jako překvapení. Z řemínků jsem po večerech s manželkou, upletl všem dětem turbánky. Stan mi Paďa předal coby osobní dar na prvním letním táboře v Lopečku. To, že ho nezaplatil, jsem se dozvěděl až z dopisu, který poslal jeden rozhořčený rodič, přes kterého transakce proběhla. Zaplatil jsem ho raději ze své kapsy, protože stan už neexistoval – na prvním táboře shořel. K tomu se ale dostanu na jiném místě tohoto vyprávění.
Jimova manželka Dana nám ušila ze starých prostěradel šátky, které obarvila na žlutou či hnědou barvu. Koupil jsem látku a lemovku a otec bratra Mamuta nám šil ‚americké‘ lodičky. Byl to velký boom a o ušití nás prosili i někteří činovníci z ostatních oddílů. Jim nechal ve slévárně na Kovosvitu odlít litěné pláty na táborová kamna. Pouze za zůstatkovou hodnotu, jsem odkoupil v kuchyni SPŠS nádobí. Zbynďa V. nám doma sklížil vál na těsto, vyrobil prkýnka na krájení.
Myslel si, že jsem snad z ministerstva. A tak, aby měl ode mě klid, hodil mě do náruče vedoucího expedice. Za necelou tisícikorunu, jsem měl plné auto Škoda 110 plechového nádobí (jako) III. jakosti.
Paďu jsem pověřil jménem našeho střediska, aby provedl inventarizaci majetku PS na 3 a 4. ZDŠ. Školy sami se nabídly, že se o část majetku s námi rozdělí. Paďu — protože jsem už věděl, že se soudružkou Lončíkovou a Malizsákovou léta spolupracoval. Jezdil s nimi na letní tábory do Vřesců — Starých Hor, kde měli táborovou základnu.
Vrátil se s tím, že nic nemají – snad jenom pár pročůraných matrací. Bylo mi to divné, musel přeci vědět, že o základně ve Starých Horách vím. Nijak jsem to nekomentoval, ale někam do podvědomí jsem si uložil, že se tím musím zabývat později sám.
Prostě, byla to doba euforie a šťastných bláznů — krásná ale i drsná...
