Jeho cesta oddílem by byla krátká, leč v té době neopakovatelná.
Do oddílu přišel po přímluvě Okresní rady, s touhou prožít příběh z foglarovek a jeho vzor byste nalezli také tam. Ač o dva roky starší než ostatní roveři, převyšoval je, jak jen může převyšovat hora - kopec na sáňkování. Ještě před prvním letním táborem, převzal po Jimovi a Janě vedení vlčat. Po táboře vedl družinu Orlů, kde mu sekundoval jeho obdivovatel bratr Ježek
Do oddílu přišel po přímluvě Okresní rady, s touhou prožít příběh z foglarovek a jeho vzor byste nalezli také tam. Ač o dva roky starší než ostatní roveři, převyšoval je, jak jen může převyšovat hora - kopec na sáňkování. Ještě před prvním letním táborem, převzal po Jimovi a Janě vedení vlčat. Po táboře vedl družinu Orlů, kde mu sekundoval jeho obdivovatel bratr Ježek
Indián byl kluk z vesnice, s přirozenou inteligencí, který ničím nezapadal do škatulky. Neustále něco plnil a brzy vyrostl v zosobnění pravého skauta. Nic mu nebylo na obtíž, věděl, co chce a šel si za tím. Zkoušku nováčka měl splněnou jako první, zrovna tak I. Stupeň skautské zdatnosti. Hravě zvládal všechny zkoušky síly i vlastní vůle, všechny později fascinoval rukávem plným bobříků a odborek.
Vzpomínám, že chtěl získat odborky Botanik a Zoolog. Jim mu proto domluvil zkoušky u tehdejšího ředitele zemědělské školy - Phdr. M. Bumerle - a Indián uspěl. Jak mi tehdy prof. Bumerle osobně potvrdil, předhodil mu jen tak bez varování maturitní otázky, a svými znalostmi jej Indián překvapil, ba co víc - byl jím nadšen.
Indián měl příjemné vystupování a hlavně - smysl pro odpovědnost. Tímto ostatní převyšoval nejen věkem, a to ostatní roveři neměli rádi. Svého soukmenovce obdivovali, měli k němu respekt, ale - vyrovnat se mu nechtěli. Stálo by je to mnoho odříkání, úsilí - ale od toho bolí tělo i hlava. Jednu vadu Indián měl - byl velkým individualistou. Jak byl tvrdý k sobě, tak to samé vyžadoval od druhých a postrádal trpělivost. Pokud s ním někdo nechtěl srovnat krok, nechal ho svému osudu a běžel dál kupředu, třeba i sám.
Na začátku roku 1991 se mi Indián svěřil, že není spokojen s chováním starších skautů (rádců, podrádců), a jako oddílový rádce by pro ně rád připravoval vhodnou programovou činnost. Měl představu o náplni i cílech, chtěl se dál ubírat cestou woodcraftu. Tíhl k Setonovi a jeho Svitku březové kůry. Tato kniha byla pro něj přímo posvátná.Souhlasil jsem pod podmínkou, že to bude na zkoušku, a nebude narušovat chod jeho družiny Orlů. V tomto ohledu byl Indián idealista, a já tichý realista.
Abych mu odlehčil, převzal jsem od Indiána smečku vlčat, syna Jirku jsem stejně vždy na schůzku doprovázel.Indián se vrhl na jakýsi rovering a založil kmen WAKANTANKA (přel. Posvátný). Věděl jsem, že vstupuje na neprobádanou půdu, a zároveň nechtěl do toho zasahovat svou autoritou. Měl jsem v hlavě jiné úkoly ve prospěch celého oddílu. Vím, že to byla z mé strany chyba.
Na druhou stranu jsem cítil, že pokud nezasáhnou hlavy pomazané na ÚRJ, budu nucen do budoucna řešit programovou činnost pro rovery sám. Čas mi bohužel dal za pravdu. Indián byl sice tahounem oddílu, ale předem jsem očekával, že Indián se svou aktivitou pohoří. Kdo zná Setona a jeho Svitek, tak je mu jasné, oč se jedná. Věděl jsem, že našim starším klukům, bude velmi zatěžko dobrovolně plnit nespočet úkolů formou důkazů. Na to jsem je už znal celkem dobře.
Tak se i stalo; ostatní kluky nějaký woodcraft vůbec nenadchl. Wakantanka sice uspořádala na jaře mimo jiné, jakýsi den pro nováčky v Lopečku, ale to už byl jenom výkřik do tmy. Wakantanka proběhla oddílem jako pára nad hrncem. Indiánovi oponenti vytvořili skrytě jakousi kliku skautské neposlušnosti, a už na jaře 91 si založili svou vlastní roverskou družinu - ARGO. Indián z toho byl hodně roztrpčen, a těžce to nesl.
Indián složil úspěšně přijímačky na tři vysoké školy, odmaturoval, a odešel na VŠ. Objevil se opět na druhém a třetím LST, kde se ve chvilkách volna učil, nebo si šel zaběhat. Táborové rádce pěkně proháněl, a zvlášť bratr Mamut (byl jakýsi mluvčí pohodlné menšiny) to tehdy nazýval buzerací. Indián se po třetím táboře už plně věnoval studiu.
Později v roce 95 přerušil na půlrok studium a dělal rangera v Apalačských horách ve státě Pennsylvania (USA), kde zároveň pracoval na své diplomové práci. Po celou dobu jsme byli v písemném kontaktu. Po svém návratu nám i veřejnosti připravil souhrnnou přednášku v Městské knihovně. Přišel mi představit svou tehdejší přítelkyni a současnou manželku. V USA byl později ještě jednou, těšil jsem se na něho, ale už jsme se nesetkali.
V jednom se svých dopisů z USA mi napsal: - Pokud bych utíkal z cesty, kopni mě prosím pořádně do zadku. Myslím, že bych to potřeboval často!
A měl pravdu. Těžce jsem nesl, že selhal později jako skaut, i když, takových bylo mnohem víc. Ale nezlobil jsem se, skauting kolem nás, takový byl.
Později jsem se s Indiánem spojil a došlo na setkání. Myslím, že jsme oba měli dobrý pocit, že se alespoň částečně vysvětlilo něco, co stálo mezi námi, díky pozdějším událostem. Nejsem schopen posoudit, zda jsem Indiánovi něco poskytl, v průběhu jeho krátkého záblesku ve skautském oddílu.
Já toto období oceňuji z toho pohledu, že nebýt také bratra Indiána - těžko bych po prvním táboře pokračoval s vedením oddílu…
