Rok 2.

S nástupem roku 92 se situace v oddíle nezměnila, naopak krize se prohloubila. S oddílem jsem byl v kontaktu pouze o sobotách na oddílových schůzkách.

Nepřetržitě jsem byl vázán pracovně mimo bydliště, kde jsem si po večerech připravoval program a nápady na příští tábor. Fakticky mě měl přes týden nahradit můj zástupce (Jim), ale jeho názor byl, že je všechno v pořádku.

Tento stav měl trvání do konce března, a od dubna jsem se opět mohl naplno zapojit do dění. Vítání jara proběhlo ve Starých Horách. Opět jsem zavedl pevný řád, plnění stupňů zdatnosti, praktické dovednosti. Díky tomu se dostavil i tolik očekávaný okamžik.

V květnu se účastníme střediskové hry, kterou pořádá 7. chlapecký oddíl v prostoru Turoveckého lesa a – vítězíme. Vítězíme díky svým znalostem, skautským dovednostem a týmové práci. Vím ze zkušenosti, jak je tento moment pro oddíl důležitý. Velice to upevní sounáležitost, zdravé sebevědomí, a to nelze nahradit ničím. Vítězství na střediskovém srazu, mělo krom slávy i tradiční povinnost. Totiž uspořádat příští podzimní sraz.

Do prázdnin moc času už nezbývalo. Proto jsem nadále ponechal oddílový systém, a následovalo pár výprav na letní tábořiště ve Starých Horách.

Několikrát mi hlavně starší kluci předhodili, že jezdí na tábořiště hlavně pracovat. Což měli částečně i pravdu, ale na druhou stranu si neradi připouštěli holý fakt, totiž — že vše dělají sami pro sebe.

Stále jim nedocházelo, že máme jako málo, který z oddílů vlastní zázemí. Abychom se tam cítili co nejlépe, bylo třeba nejprve uklidit po bývalých nájemnících a to nejen tábořiště. Stále měli líné řeči i myšlení - co bych se dřel, dyť je to oddílu, však von to někdo udělá, zrovinka tenhle víkend nemám chvilku čas…

V červnu odjelo Argo s Indiánem na Slovensko, hlídat hnízdiště dravců.  Já postupně finišoval s přípravou tábora, promýšlel detaily, dával dohromady výstroj, balil na tábor.

Tady se ještě musím pozastavit u vlčat. V týdnu měli schůzku jenom vlčata pod vedením Pinocia a Tommyho. Přesto, že Jim nechtěl nic vidět, dělo se tu něco, čemu jsem zatím nerozuměl. V březnu, bez rozloučení, či udání důvodu, Tommy náhle odešel z oddílu!

Tommy byl kluk, kterého činnost ve skautském oddílu velice těšila, a po jeho příchodu do vedení vlčat tím přímo žil. To mi potvrdili i jeho rodiče na společném setkání. Co se stalo v jeho hlavičce nevěděli - Tommy o tom dlouho nechtěl mluvit.

Pravdu jsem se dozvěděl až o pár let později, když jsem se náhodou opět s rodiči setkal. Ptal jsem se jich na Tommyho, co dělá, jak se mu daří. To co mi rodiče řekli přímo do očí, se stalo a několik dalších kluků nezávisle potvrdilo - šikana. Na vině jsem byl JÁ a hlavně Pinocio. Pinocio žárlil na Tommyho pro jeho oblíbenost u dětí.

Bohužel, než se mi rozsvítilo, takto vyštípal ze smečky každého, koho jsem v dobré víře postavil vedle něho, aby mu pomohl. Nepřítomnost Tommyho jsem v nouzi vyřešil tak, že jsem přesunul k vlčatům a Pinociovi - bratra Malíka. Bohužel - s Malíkem jsem výhledové počítal na post rádce.

Na počátku prázdnin jsem se vydal do lesů za Chotčiny, rozplánovat táborovou pokladovku. Cestou zpět jsem se v Chotčinách stavěl, abych splnil ještě jeden úkol daný Střediskovou radou.

V restituci byly postupně vráceny pozemky původním majitelům, a 1. oddílu Nibowaka vyvstal problém s tábořištěm, které se rozkládalo nedaleko. Oddíl dostal výpověď! Jak se ukázalo, staronového majitele jsem znal osobně. Ze shledání měl radost, a já mu při kávě vysvětlil co je skauting. Pokud vím, majitel na mou přímluvu dal, a výpověď zrušil.

Po mé návštěvě tam hned kluci z Nibowaka dojeli, sepsali smlouvu o pronájmu a oddíl tam tábořil po mnoho let. Nibowaka nám z vděčnosti za levný peníz přivezla nové velké teepee.

Pokud mám hodnotit závěr tohoto skautského roku, podařilo se mi postupně odpoutat od roverů, eliminovat krizový stav díky přípravě nových rádců, které jsem si chtěl ještě otestovat v průběhu tábora.

Až potud to vyznívá pro oddíl jako happyend. Ve skutečnosti jsem ale stál, na prahu daleko vážnější krize…