Program, i bezpečné nocování, byl plně na Jimovi a roverech . Přijeli jsme za tmy, děti hrály noční hru - Na bludičku. V letních měsících se jednalo o skvělou zábavu, ale ne první listopadový den. Hra probíhala ve vysoké trávě, a tak byli všichni řádně promočeni, jako by se vykoupali.
Po mém příjezdu musel Jim pojednou neodkladně v noci odjet domů, a já jsem tam zůstal, abych akci dotáhl do konce. V noci přišel hustý déšť se sněhem, který vytvořil pramínky vody. Ke své nelibosti jsem zjistil, že přístup starších kluků k malým vlčatům se v ničem neodlišuje, ani nezlepšil, od společné zkušenosti z posledních Vigilií na Blaníku.
Zatímco si habáni chrupali pod přístřešky a stany v suchu, prckové leželi ve spacácích, jen tak na holé zemi v protékající vodě. Běhal jsem s baterkou po lese a sháněl polozmrzlá vlčata, které jsem strkal do sucha. Některá do auta, zbytek do přístřešků.
Velké kluky jsem vzbudil, přikázal jim pořídit dřevo, a u potoka rozdělat velký oheň. Problém byl, že nikdo neměl zápalky ani KPZ (Krabička poslední záchrany). Když jsem jim zajistil zápalky, neuměli v dešti oheň rozdělat, a vymýšleli různé výmluvy, proč to nejde. Oheň jsem zapálil, ale byl jsem rozzlobený. Děsilo mi pomyšlení, jak se rádci postarají o členy družiny, když nerespektují základní pravidla ...
Ten den jsem měl být se svými dětmi někde jinde. Místo toho jsem dělal všechno proto, aby jiné děti přestály ve zdraví návrat domů. Co bylo tak neodkladné, že musel Jim odjet, jsem se nedozvěděl. Ale později jsem se dozvěděl, že v tom byla ženská.
V září se do oddílu už nevrátil br. Malík, který před táborem vedl s Pinociem smečku vlčat. Pinocio to vyřešil po svém a za svého zástupce určil bývalého šestníka - br. Semínko.
Protože jsme poslední Střediskový sraz vyhráli, bylo naší povinností, jako vítězů, uspořádat sraz na podzim. Už na táboře jsem se zabýval myšlenkou, pořádáním tohoto srazu ve Starých Horách. Realizaci jsem naplánoval na konec listopadu 92.
Oddíly byly rozlosovány a vyrazily k cílům ze tří míst. Cestou plnily za pochodu, nebo na skrytých stanovištích, různé úkoly. S každým oddílem šel jeden náš průvodce (tichý) a na 12 stanovištích byli také naši kluci. Naši účast reprezentovala smečka vlčat, pod vedením bratra Pinocia.
V reálu to byla poměrně náročná organizace již v přípravě. Den před (pátek) jsme se sešli jako organizační tým ve Starých horách. Bylo mrazivo, tak se rozdýmala kamna. Budova kuchyně byla obložena plachtami, aby zadržovala teplo, a zapálili si petrolejové lampy. Zde jsem rozdělil poslední úkoly, zvláště všem připomněl perfektní a korektní vystupování. Určení průvodci měli cestou za úkol (mimo jiné), v tichosti bodovat vystupování oddílů.
Střediskový sraz byl ukončen v sobotní podvečer. Všem účastníkům bylo oznámeno, že vyhlášení bude druhý den v poledne u sochy v Husově parku. Vyhrál 4. chlapecký oddíl. Po rozloučení jsme totálně vyčerpaní osaměli. Část se pustila do úklidu tábořiště, ostatní do zpracování výsledků. Kolem půlnoci, se začaly sypat sněhové vločky, a do rána napadlo 15 cm sněhu.
V té chvíli jsem neměl moc na vybranou, protože SITUACE i nálada byla proti nim. Kája s Pinociem, byli nerozluční kamarádi. Pak se mezi nimi stalo něco ošklivého, a každý šel dál cestou. Zatímco Pinocio jsem přistrčil k vlčatům, Kája po ztrátě svého přítele hledal své místo sám. Ty nováčky vlastně přivedl on, a společně vytvořili zvláštní trojici. Vyznačovala se hraním si na dospělé, i s určitým provokujícím defektem.
Pár měsíců jsem rozhodnutí nechal na rádci, ale zaznamenal jsem, že na sebe nabalují další kluky. Začalo se vymykat kontrole, ostatní na to poukazovali, a vrchol byl právě ten večer po středisku. Kája přešel v tichosti do jiného oddílu, kde dobře fungoval další léta. Nekomentoval jsem to, v duchu jsem byl rád, že našel sám sebe.
Píši o tom proto, že určité momenty se vůdci, vryjí do podvědomí jako vrásky. Vím, že kdybych v té době nebyl zaujatý svými osobními problémy, nebyla by to prohra. Ale život je už takový, někdy nám nedovolí ovlivňovat věci tak, jak bychom si přáli.
Pár dní před Štědrým dnem jsme měli v klubovně svou Vánoční schůzku. Na Štědrý den se většina částí připojila k mnoha účastníkům tradičního skautského výšlapu do Příběnic. Každý si donesl svůj kámen na skautskou mohylu, a společně si popřáli hezké svátky, lepší nadcházející rok - 1993.
