Motto: "Každý je strůjcem svého vlastního štěstí – i neštěstí" (Latinské přísloví)
Po návratu z letního tábora roku 1992, čekalo na oddíl i mě - překvapení. V průběhu našeho tábora došlo k vykradení Skautského domu. Zloději vykopali dveře kluboven a pobrali všechno, co šlo nějak zpeněžit. Našemu oddílu se to vyhnulo, protože všechno, krom nábytku, jsme měli s sebou na táboře. Oddíl měl v podstatě štěstí.
Oddíl stál na prahu nového Skautského roku, a ode mě se proto očekávalo, že jej zahájím. Tak se i stalo, ale zároveň nastalo pár týdnů období útlumu mých oddílových aktivit. Musel jsem si svůj soukromý život uspořádat tak, abych se z toho nezbláznil. Přibylo mi daleko víc povinností, než může jeden člověk zdolat, všechno podřídit svým dětem, práci a oddílu.
V této nelehké etapě mi vyšel vstříc můj zaměstnavatel. Pracoval jsem v energetické montážní četě, což představovalo, že jsem prakticky po celý rok pracoval pod širým nebem. V létě i zimě za každého počasí. Po návratu domů, kdy ostatní kolegové šli na pivo, nebo lehli vymrzlí k telce, já utíkal do školky a družiny pro Ondru a Jirku.
Často mi už nezbývala síla na další povinnosti. Ale nebylo pomoci. Musel jsem všechno stíhat. Nakoupit, vyprat, vyžehlit, uvařit, úkoly do školy, zašít kalhoty, připravit svačinu. Znamenalo to, že si už nemohu dělat nic na vlastní pěst, aniž bych neměl na paměti, že kluci chodí do školky, školy; potřebují jíst, chodit oblečení, hrát si, mohou být nemocní, a tisíce dalších skutečností. Kluci si zároveň museli zvyknout na nová pravidla, kde měl každý své místo i povinnosti.
Začalo nejtěžší (šestileté) období mého života, a zpočátku jsem ani nevěděl, z kterého konce začít. Uvědomoval jsem si, že na vině jsem i já, protože většinu svého volného času jsem věnoval oddílu a svým dětem. Tušil jsem takový konec i proto, že to ze strany mé ženy nebylo prvně.
Kdo to zažil, pochopí, jakému psychickému stresu je človíček, a zvláště děti, vystaveni! Ale stalo se, a já musel, chtě nechtě zatnout zuby, nějakým způsobem se s tím vyrovnat, a pokud možno rychle.
Své emoce, pocity a nálady, jsem před celým světem ukryl hodně hluboko. Nikdo neměl potuchy, jak rozervané mám srdce, kolik sil mě stojí dusit pocit zoufalství, beznaděje. Kolik vůle a energie musím vynakládat, abych chránil své děti před pocitem psychického utrpení, navodit pocit šťastných okamžiků jejich, ale i ostatních dětí oddílu.
Celou tuto dobu, bych přirovnal k jízdě tunely. Vždy, když jsem jeden opustil, byl jsem na okamžik neskonale šťastný. Dokázal se těšit z maličkostí, lásky svých dětí, přátelství dětí v oddílu. Pak jsem se opět ponořil do temnoty, čekal na nové světlo vpředu…
Život mi ztrpčovalo i množství soudních řízení, která se táhla po mnoho let. Neměl jsem žádného advokáta, přesto jsem se pustil do boje za záchranu svých dětí. Následovaly návštěvy psychologických ústavů, aby se zjistilo, koho z rodičů děti preferují, povýšené návštěvy sociálních pracovnic. Zoufalý nedostatek finančních prostředků, protože kluci nedostávali žádné výživné, později úhrnem 150 kaček měsíčně (!).
Mým chlapcům v té době bylo čtyři a devět let. Byli ve věku, kdy nejvíc potřebují péči, a jistotu rodiny. Ale jejich máma, přestala existovat! Nikdy nic od mámy nedostali, např. přání k svátku, nebo na Vánoce. Na tábor, aby jim to nebylo líto, posílala dopisy jejich babička!
Později exmanželka nalákala Jirku (14 let), aby se přestěhoval k ní, a tím sourozence násilně roztrhla od sebe. Prvorozený Jirka se odstěhoval a už jsme ho nikdy neviděli. Někdy se objevil, aby o tom máma nevěděla. Když odcházel, Ondra se trápil. Bylo to jako z hororu, myslel jsem, že mi pukne srdce.
Činnost s oddílem jsem neukončil, ale odstoupil z funkce zástupce střediska, kde mě nahradil bratr Jira S. Opět mi hodně pomáhal Akéla. Program jsem připravoval po nocích, až když děti ulehly…
