Znamením pro mě bylo, že se zase jednalo o rádce a podrádce stávajících družin! Snažili jsme se proto společně, najít určitou cestu pro jejich další trvání. Pro vznik roverské družiny, jsou pouze dva scénáře:
Nevím, proč jsem nabyl přesvědčení, že bude další vývoj situace pod kontrolou, a prozatím nemusím nic zásadního podnikat. Dalším otázkou bylo, co starší kluky motivuje. V tomto duchu se také vedly předběžné rozhovory. Sagittě jsem přenechal, aby vymalovali klubovnu, a vytvořili si tu svůj koutek, kde budou mít uložené své posvátné relikvie. Nechal jim vyšít emblémy na kroje.
Z počátku mi opravdu pomáhali s oddílovými podniky (Střezimíř). Bratr Pinocio, se stal hnacím motorem, s urputnou snahou o prosazení sebe sama různými způsoby. Navíc měl na starost 14 vlčat, a pokud chtěl ovládat ještě starší kluky, někde to muselo být znát. V žádném případě jsem mu nechtěl dovolit, aby se to projevilo právě u vlčat.
Členům Sagitty to z počátku nevadilo, nechat si diktovat, kterou nohou mají ten den vykročit. To se však za nějakou dobu mělo změnit. Posléze našli společné zalíbení v historickém šermu (žonglování s pochodněmi), k čemuž je probudily již třetím rokem pořádaná Táborská setkání, se svým středověkým programem. Takio s Placákem, kteří se učili asijská bojová umění, k tomu měli nejblíže. V zásadě jsem byl rád, protože kdo si hraje, nezlobí.
A Sagitta si hrála po celou dobu, pročež jim jako motivace, postačil obdiv a uznání diváků. Kluci si připravovali svá vystoupení do všech detailů, vyráběli si chladné zbraně, ušili dobové kostýmy. O prázdninách potom společně objížděli tábory oddílů, kde úspěšně vystupovali u táborových ohňů.
Na jaře 1994, se Sagitta významně podílela na uskutečnění skautských slavností, k 75. výročí založení skautingu v Táboře, několika významnými akcemi pro veřejnost. Zde se plně uplatnila jak Sagitta, tak i Argo jako akceschopné kmeny. Kluci zanechali velmi příznivý dojem. Byl jsem rád, že se konečně něco povedlo v praxi, což by je mělo stmelit.
Po oslavách však přišly další všední dny, a s nimi k narůstajícím rozkolům mezi chlapci. Pár členů Sagitty se po výzvě bratra Indiána, účastnilo v červnu 94, akce Falco na Slovensku. Akce se účastnilo i několik členů Arga, a bratr Mamut. Vyzkoušeli si zimní nocování v týpku, plánovali týdenní tábor pro rodiče s dětmi. Jednou se pokusili zviditelnit i v našem oddílovém časopisu Pramen.
Ovšem výsledky činnosti Sagitty, byly jako vánoční prskavka, a s roveringem to nemělo vůbec co do činění. V podstatě zaujali místo někde mezi "roveringem" a Kočičí prackou. Touto parafrází myslím, že z roveringu přijali heslo, symbol a červenou šňůrku. Z Kočičí Pracky zase kamarádství a svobodu projevu.
V lepším případě to dopadlo tak, že chudák Pinocio plnil zadané úkoly sám - za ostatní. A tak se jejich vnitřní problémy stupňovaly, jako u předešlých kmenů. V těchto, vždy pro oddíl osudových situacích, si opakovaně určili svůj zánik.
- Pokud odejdou, tak se začlení do 8. oddílu Argo, navíc odejdou další rádci a podrádci.
- Nechat Sagittu při oddílu jako kdysi Wakantanku, a čekat co z toho vzejde. Snad dobrou zprávou pro mne bylo, že se nechtějí trhnout od oddílu. Na druhou stranu, o předtáborové rádce (podrádce) jsem stejně přišel, protože vycítili šanci zbavit se odpovědnosti za družiny.
Z počátku mi opravdu pomáhali s oddílovými podniky (Střezimíř). Bratr Pinocio, se stal hnacím motorem, s urputnou snahou o prosazení sebe sama různými způsoby. Navíc měl na starost 14 vlčat, a pokud chtěl ovládat ještě starší kluky, někde to muselo být znát. V žádném případě jsem mu nechtěl dovolit, aby se to projevilo právě u vlčat.
Členům Sagitty to z počátku nevadilo, nechat si diktovat, kterou nohou mají ten den vykročit. To se však za nějakou dobu mělo změnit. Posléze našli společné zalíbení v historickém šermu (žonglování s pochodněmi), k čemuž je probudily již třetím rokem pořádaná Táborská setkání, se svým středověkým programem. Takio s Placákem, kteří se učili asijská bojová umění, k tomu měli nejblíže. V zásadě jsem byl rád, protože kdo si hraje, nezlobí.
A Sagitta si hrála po celou dobu, pročež jim jako motivace, postačil obdiv a uznání diváků. Kluci si připravovali svá vystoupení do všech detailů, vyráběli si chladné zbraně, ušili dobové kostýmy. O prázdninách potom společně objížděli tábory oddílů, kde úspěšně vystupovali u táborových ohňů.
Na jaře 1994, se Sagitta významně podílela na uskutečnění skautských slavností, k 75. výročí založení skautingu v Táboře, několika významnými akcemi pro veřejnost. Zde se plně uplatnila jak Sagitta, tak i Argo jako akceschopné kmeny. Kluci zanechali velmi příznivý dojem. Byl jsem rád, že se konečně něco povedlo v praxi, což by je mělo stmelit.
Po oslavách však přišly další všední dny, a s nimi k narůstajícím rozkolům mezi chlapci. Pár členů Sagitty se po výzvě bratra Indiána, účastnilo v červnu 94, akce Falco na Slovensku. Akce se účastnilo i několik členů Arga, a bratr Mamut. Vyzkoušeli si zimní nocování v týpku, plánovali týdenní tábor pro rodiče s dětmi. Jednou se pokusili zviditelnit i v našem oddílovém časopisu Pramen.
Ovšem výsledky činnosti Sagitty, byly jako vánoční prskavka, a s roveringem to nemělo vůbec co do činění. V podstatě zaujali místo někde mezi "roveringem" a Kočičí prackou. Touto parafrází myslím, že z roveringu přijali heslo, symbol a červenou šňůrku. Z Kočičí Pracky zase kamarádství a svobodu projevu.
V lepším případě to dopadlo tak, že chudák Pinocio plnil zadané úkoly sám - za ostatní. A tak se jejich vnitřní problémy stupňovaly, jako u předešlých kmenů. V těchto, vždy pro oddíl osudových situacích, si opakovaně určili svůj zánik.
Vyvrcholením neshod, byl letní tábor 1995, na který si Pinocio připravil pro své soukmenovce náročný roverský program. Zpočátku probíhalo všechno podle plánu. Pak se přirozeně dostavila fyzická únava, a Pinocio už z pryčen zvednout nikoho nedokázal. Ostatní odmítli další týmovou spolupráci - zvolili pohodlíčko u táborových kamen. Bratr Pinocio z toho byl velmi roztrpčen, i nějaká ta slza ukápla.
Po táboře a rozkolu v Sagittě, odešel z oddílu Placák, Brčko i Takio. Tím v tichosti roverská družina Sagitta zanikla, a její prázdné místo zaplnil spolek nespokojených individualistů - tzv. apoštolů, který se postupně rozrůstal.
Je třeba si uvědomit, že popisované období bylo obecně pro skautské oddíly, díky ÚRJ (Ústřední rada Junáka), cosi jako doba "Temna". Nebyly žádné metodické pokyny, oddíly fungovaly na základě doporučení z roku 1968. Rovering prakticky neexistoval.
Od prvopočátku svého vzniku (4.9 1993), se chtěla Sagitta vyvarovat chyb Arga. Proto si dali do názvu souhvězdí severní oblohy Sagitta (Šíp), jakoby vznešený název předurčoval obsah. Sagitta byla šípem, který minul svůj cíl.
Zánik Sagitty byl tou pověstnou poslední kapkou, aby pohár mé trpělivosti přetekl. Přimělo mě to, tuhle nepříjemně tradiční situaci radikálně řešit. Někde jsem četl myšlenku, že pokud chceš něco pochopit, musíš se vrátit ke kořenům. To byl můj případ…
