Tak jsem i učinil a s ranní močí dorazil na urologické vyšetření.
Zkušený lékař mi prohmatal prostatu, dlouho ultrazvukem skenoval močák a ledviny. Musíte přijít opět za týden, ale s plným močákem, abych mohl prohlédnout močový měchýř důkladněji. Vypadá to na zánět, dám vám do té doby antibiotika, povídá doktor při psaní zprávy.
Dvě hodiny před následující návštěvou jsem do sebe vylil petku čisté vody, a o chvilku později vyrazil k lékaři. Měl jsem štěstí. Sestra právě vykoukla ze dveří, zda před nimi někdo nezevluje. Strčil ji do ruky moč s poslední lékařskou zprávou, a hlesl, že jsem objednaný na čas. Přišla hodina H a nic se nedělo. Cítil jsem, jak se můj močový měchýř neodvratně roztahuje. No nic, musím to vydržet..!
Po delší době jsem začal chodit po chodbě, okukovat dveře od záchodu. Nemohl jsem si nevšimnout, že jsou bez klik, s výrazným nápisem: Klíče od WC obdržíte v ordinaci u sestry! Sedl jsem si, s tím, že jsem statečný a musím nutkání překonat. Na důkaz mého vnitřního rozhodnutí překřížil nohy přes sebe. V duchu jsem uvažoval o ekvivalentech slova - držet. Čas se začal zpomalovat. Minuty se vlekly jako věčnost.
Nedá se nic dělat a zabušil na dveře ordinace. Sestra vykoukla s vážnou tváří. Požádal ji, aby mi zapůjčila klíč od WC, jinak poběžím ven na parkoviště. Vydržte, tady pán už končí, a hned si vás zavolám. Skutečně za chvilenku vrzly dveře, vyběhl pacient se sestrou, která na mě kývala prstem, se slovy:
"…tak pojďte, pan doktor už na vás čeká!".
Dobrý den!, hlaholil jsem ode dveří. Sestra mě hned nasměrovala za plentu, abych se tam, až dostanu pokyn - vymočil. Můžete! Bože to byla úleva, kdy jsem všechno vypouštěl do objemného trychtýře. Kam vedl, mě v ten moment vůbec nezajímalo. Sedl jsem si vedle lékaře, který na mě otočil monitor.
- Teda povím vám, že ten nástup i celkový tlak, a čas vyprazdňování byl excelentní. Jak se cítíte?
- Jako bych se narodil"..., odpověděl jsem po pravdě. "Po těch antibiotikách se vše srovnalo.
- Fajn. Hm – ještě počkejte… mám tady u jedné hodnoty vykřičník, který si musíme vyjasnit. Nelíbí se mi vaše PSA. Oproti vaší poslední návštěvě, se jeho hodnota velmi zvýšila.
- To jako co, jak, kolik? Nechápal jsem.
- No - původně jste měl 4,2 - ale nyní nám to ukázalo 4,9...
- Aha, a kolik je normál?
- No, vzhledem k vašemu věku, by se hodnoty PSA měly pohybovat do 4,5.
Před očima se mi zatmělo, tak je to tady!
To, co se mi následující dobu honilo hlavou, nelze popsat. Snad co bylo, co ještě stihnu, nebo nestihnu. Někde z dálky mi do hlavy vplouvala slova, jako bublání vody…
...Ovšem vaše zvýšené hodnoty ještě nic neznamenají. Vlastně se pohybujete v takové té šedé zóně. Navrhuji vám, abychom provedli ještě jeden odběr. Podle toho jak dopadnou výsledky, domluvili jsme se na další postupu. Ale vše nasvědčuje tomu, že celá záležitost nesnese odkladu. Zatím nevíme, zda se jedná o něco zhoubného. Přesto, budeme muset být s dalším vyšetřením trochu napřed. Příští týden přijdete na biopsii, kterou provádíme ambulantně. Pak by se teprve rozhodlo, jak radikálně budeme problém řešit dál. Zda operací, ozařováním, či jinou metodou...
...Máte s sebou zprávu?
- Prosím? Dal jsem ji u dveří sestře…
- Ale já tu nic nemám, povídá rezolutně sestra.
Otočil jsem hlavu, a viděl ji před ní na stole.
- Koukáte na ní – je to ta přeložená.
- Ale to není vaše, ta je pana Patta!
- Ale já jsem pan Patt!
- Vy nejste pan Musil?
- NE já jsem Patt!
Sestra se podívala na doktora, ten na ní, a oba dva svorně začali měnit barvy, od sinalé po červenou…
- Ale měl tu být pan Musil..., chabě se bránila sestra.
- Já jsem na vás klepal, že už to nevydržím, a povídala jste mi, že hned půjdu. Kývala jste na mě prstem…
- To ano, ale to bylo na toho pána, co seděl vedle vás…
Ani nevím, jak jsem se dostal z ordinace. Vím, že se doktor i sestra se mnou loučili u dveří, a moc se omlouvali…Tak tomu se říká - pattovina!
