Jedni cítí (vidí), že něco není s naším společným domem v pořádku, a snaží se proto něco dělat, přinejmenším varovat. Pohlédněte, jak je náš společný dům zakouřený, páchne, okna nejsou nijak čistá. Pokud si ve dne chceme přečíst knihu, či děti si chtějí hrát - musíme svítit.
Druhým zase, houby záleží na trošce špíny a jeho příčině. Nevadí jim, že usychají kytky, po zemi lezou neznámá zvířátka. Nahlas piští, lidi co blázníte, chcete vyhazovat svoje prachy za malíře, kominíka? To si ale nebudete moci koupit mou příští knihu (to mi připomíná, že jsem právě jednu o tomto problému nedočetl). Mnozí zapomínají, že ta krásná příroda kolem nás, je zároveň divoká. Nelze si ji podmanit, zbývá nám - pochopit a naslouchat ji.
Lidé dychtí obdivovat přírodu, ať to stojí, co to stojí. V současné době není žádný problém, během několika hodin, se kochat přírodními scenériemi kdekoliv na světě. Často nejde ani tak o obdiv, ale o jakousi kulisu při hledání adrenalinu. Teprve pak, obklopeni divočinou a svou samotou, si začnou uvědomovat, že existují také jiné zákony - přírodní. Začnou si uvědomovat hrozivou realitu svého postavení, a krutost Matky přírody. Je nebezpečné vštěpovat lidem, že příroda je láskyplná, bezbranná, a jen člověk je tu pánem.
Matka příroda je opravdu rodu ženského. Bude mít radost z tvé návštěvy, pokud budeš ctít, jí určená pravidla. Ti kdo žijí v jejím lůně ví, že může být i krutou vládkyní, která nemá ráda polovičatost. Kdo chce přijmout její milosrdenství, musí zapomenout na představy o krásném prostředí a pokojné smrti ve spánku. Pokud nejsi připravený, příroda má jiné plány… mírně řečeno.
Matka příroda dá přednost tvému pomalému umírání v děsivých bolestech, Zatímco budeš křičet a kopat, bude tě pomalu trhat na kusy, nechá vykrvácet - dovolí ti podívanou, jak jsi pojídán zaživa. To není příliš srdečná představa, viďte? V přírodě zlomená noha je, jednoduchý způsob pomalého umírání hladem … nebo rychlejším způsobem, díky dravcům, kteří jsou nedaleko. Ano, dvounohé bytosti díky své naivitě, a nevědomosti, poslouží matce přírodě jako rychlé občerstvení.
Postmoderní věk nám podsouvá myšlenku, že není třeba uznávat zákony přírody. Žijeme přeci ve světě bezpečí a pohodlí. Světě, kde bezprostřední ohrožení našeho bohatství je prakticky vyloučené - ba, přímo zakázané zákony, právem, atd. Máme vše neustále pod kontrolou díky našim technologiím. Proto chceme při setkání s Matkou přírodou vidět i prožít jenom krásné věci. Opovrhujeme nebezpečím, ba i základními instinkty, které jsou podmínkou přežití. Neochotně připouštíme, jak zlou hostitelkou Matka příroda může být. Nemá ve svém slovníku pojmy, jako sociální jistoty, či milosrdenství.
Víme, že v přírodě žijí (žily) kultury, které ctí zákony Matky přírody, přesto mají vysokou křivku úmrtnosti z příčin, na které nechceme ani pomyslet. Čtyřicátník je starcem, dožití věku 5 nebo 6 let, je skoro neslýchané. Přesto, pro obyvatele žijící v lůně Matky přírody, máme prazvláštní slabost, jejich život idealizovat. Ještě podivnější je, že stejní lidé, kteří křičí po navracení společnosti k matce přírodě, jsou titíž, kteří umírají dle zákonů přírody, mezi prvními. Příkladů je dost.
Jsem si vědom, že Matka příroda dává přednost připraveným (bez rozdílu druhů), přes dohady lidiček, zda být či nebýt. Slovy básníka: pokud nevezmeš mé zákony a potřeby na vědomí, ukážu ti svou skutečnou tvář za cenu nejvyšší. Ti, kteří přežijí, nebudou nejsilnější či nejinteligentnější, ale ti, kteří budou nejlépe připraveni zvládat náhlé změny…
Ano, odmění se, pokud budeme přírodu milovat a chránit. Je to báječný a krásný úkol, ke kterému dodávám, je to v zájmu přežití našeho druhu. Člověk je v přírodě jediná bytost, která se ve skutečnosti může (musí) postarat za stav životního prostředí. My jsme pouhá součást přírody, která by měla být uchovaná v rovnováze. A je pouze na Matce přírodě, jestli nám to dovolí. V opačném případě se nás zbaví tak lehce, jak to udělala v dávné minulosti s jinými druhy a civilizacemi. Howgh!
