Zápisník z Velké války V. - Do zákopů

Do zákopů

Jeli jsme dnem i nocí přes Slavonii (*historické území rozdělené v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko), Uhry krásnými krajinami, projížděli pěknými městy, po mostech velkých i malých řek. Až 26. října asi v 10 hodin večer, vlak dorazil do města Mitrovic (*Sremska Mitrovica, Srbsko) na Srbských hranicích, kdež byla naše poslední železniční stanice.

Noclehovali jsme ještě ve vlaku, ale spánek se nám nikomu nedostavil, neboť jsme už slyšeli houkání děl. Střelba z pušek jen řehtala a za velké tmy se světla jen kmitala od střelby a od osvětlovacích přístrojů.

Ráno jsme posnídali, dostali na cestu chleba, maso, do polních láhví víno a vydali jsme se na pochod za našimi kamarády. Cestou jsme už viděli čerstvé hroby, vykopané zákopy, v nichž se vojíni skrývali před palbou. Všude už bylo vidět, že tam bylo bojováno.

V dálce bylo vidět vojenské vzducholodi, jak prohlíží z výšky krajinu a za takového dívání nám cesta stále ubývala, až jsme u jedné srbské vesnice jménem Uzveč (*Uzveće, Srbsko) dostihli náš pluk. Tam nás po jistém počtu rozdělili po setninách.  Já byl přidělen k jedenácté polní setnině, k druhé četě. Naobědvali jsme se a pak nás šikovatel vedl do bitevní čáry.

Již cestou nás vítaly nepřátelské střely, jenomže blízko před námi měli naši kamarádi vykopané hluboké zákopy, do nichž jsme se rychle skryli, kdež jsme byli v bezpečí. Tam jsme byli tři dni. Pak byla naše druhá četa přidělena k dělostřelectvu, jako ochrana děl a byli jsme tam asi týden. Potom jsme šli zas jednoho večera nazpět do našich zákopů. Celou noc byla prudká střelba.

Ráno nařídili útok na nepřítele. Vyskočili jsme z našich úkrytů a postupovali proti nepřátelským zákopům, které byly jenom asi tři sta kroků vzdáleny od našich. Každý pozoroval, kdy srbské vojsko počne proti nám střílet, ale ani rána. Přišli jsme k jejich podzemním skrýším a ty byly úplně prázdné, nepřítel byl pryč. 

Postupovali jsme stále za ním, až za několik dní u jedné vesnice, jejíž jméno neznám, jsme na něho narazili. Tam už některé naše pluky byly rozvinuté v linii a měly i skrýše vykopané. Náš prapor dostal rozkaz, že má zesílit levé křídlo a pak, že se bude opět útočit na nepřítele. V rovné krajině, nemaje žádného úkrytu, nepřítel měl na nás svrchu dobrý výhled, bylo u našeho praporu mnoho raněných a mrtvých.

Též i já byl lehce raněn. Přiběhl jsem udýchán k plotu. Vystoupit na plot vzhůru bylo nebezpečno, lehl jsem si proto na zem, bych si odpočinul. Odepnul jsem sekyrku, abych mohl odtrhnout spodní tyč a podlézt na druhou stranu. Vtom práskl nade mnou šrapnel a já dostal ránu z levé strany do zad. Dech se ve mně zatajil bolestí a leknutím.

Cítil jsem střelu uvnitř mého těla a myslel jsem, že to je moje poslední hodina. Až po malé chvíli jsem opět vydechl, ohmatal ránu a bylo to jenom lehké povrchní zranění. Podlezl jsem na druhou stranu, plazíc se po zemi do blízké kukuřice, v níž stál silný dub a za něj se schoval, tu už bylo několik kamarádů.