Jeli jsme dnem i nocí přes Slavonii (* historické území, které dnes leží převážně ve východním Chorvatsku) a Uhry. Projížděli jsme krásnými krajinami, pěknými městy a po mostech přes velké i malé řeky.
Až 26. října asi v deset hodin večer dorazil vlak do města Mitrovic (* dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku) na srbských hranicích, kdež byla naše poslední železniční stanice. Noclehovali jsme ještě ve vlaku, ale spánek se nikomu z nás nedostavil, neboť jsme už slyšeli houkání děl. Střelba z pušek jen řehtala a za veliké tmy se světla jen kmitala od střelby a od osvětlovacích přístrojů.
V dálce bylo vidět vojenské vzducholodi, jak z výšky prohlížely krajinu. Za takového dívání nám cesta stále ubývala, až jsme u jedné srbské vesnice jménem Uzveč (* dnešní Uzveće v Srbsku) dostihli náš pluk. Tam nás po jistém počtu rozdělili po setninách. Já jsem byl přidělen k jedenácté polní setnině, ke druhé četě. Naobědvali jsme se a pak nás šikovatel vedl do bitevní čáry.
Již cestou nás vítaly nepřátelské střely. Blízko před námi však měli naši kamarádi vykopané hluboké zákopy, do nichž jsme se rychle skryli a kdež jsme byli v bezpečí.
Tam jsme byli tři dni. Pak byla naše druhá četa přidělena k dělostřelectvu jako ochrana děl a byli jsme tam asi týden. Potom jsme šli zase jednoho večera nazpět do našich zákopů. Celou noc byla prudká střelba.
 |
| Rakousko-uherští vojáci v polním zákopu na srbské frontě. Rekonstruovaný a digitálně kolorovaný obraz. |
Ráno nařídili útok na nepřítele. Vyskočili jsme z našich úkrytů a postupovali proti nepřátelským zákopům, které byly jenom asi tři sta kroků vzdáleny od našich.
Každý pozoroval, kdy srbské vojsko počne proti nám střílet, ale nepadla ani rána. Přišli jsme k jejich podzemním skrýším a ty byly úplně prázdné. Nepřítel byl pryč.
Postupovali jsme stále za ním, až jsme na něj za několik dní narazili u jedné vesnice, jejíž jméno neznám. Některé naše pluky tam už byly rozvinuté v linii a měly vykopané i skrýše.
Náš prapor dostal rozkaz, že má zesílit levé křídlo a že se pak bude opět útočit na nepřítele. Postupovali jsme v rovné krajině, nemajíce žádného úkrytu. Nepřítel měl na nás svrchu dobrý výhled, a tak bylo u našeho praporu mnoho raněných a mrtvých.
 |
| Vojáci postupující pod nepřátelskou palbou na srbské frontě. Rekonstruovaný a digitálně kolorovaný obraz. |
Také já jsem byl lehce raněn. Přiběhl jsem udýchán k plotu. Vystoupit na plot vzhůru bylo nebezpečno, a tak jsem si lehl na zem, abych si odpočinul.
Odepnul jsem sekyrku, abych mohl odtrhnout spodní tyč a podlézt na druhou stranu. Vtom práskl nade mnou šrapnel a já dostal ránu z levé strany do zad. Dech se ve mně zatajil bolestí a leknutím.
Cítil jsem střelu uvnitř svého těla a myslel jsem, že to je moje poslední hodina. Až po malé chvíli jsem opět vydechl, ohmatal ránu a zjistil, že to bylo jenom lehké povrchní zranění. Podlezl jsem na druhou stranu a plazil se po zemi do blízké kukuřice, v níž stál silný dub. Schoval jsem se za něj. Bylo tam už několik kamarádů...
Poznámka:
Sremska Mitrovica leží na severním břehu řeky Sávy. V roce 1914 patřila Rakousku-Uhersku a představovala důležitý výchozí bod pro přesun jednotek směrem do Srbska. Holického označení „na srbských hranicích“ proto odpovídá tehdejším poměrům. Historie Sremské Mitrovice
Uzveće je dodnes existující obec v oblasti Mačva, jihozápadně od Sremské Mitrovice. Nachází se v prostoru, kudy v roce 1914 postupovaly rakousko-uherské jednotky do Srbska. Základní údaje o Uzveći
