Zápisník z Velké války VIII. - Ve Skopji

Ve Skopji

Skoplje, bývalé to město turecké, které Srbové vydobyli na Turcích za balkánské války roku 1912. Chová v sobě mnoho památek s tureckým odznakem "půlměsícem a hvězdou". Nejvíce zdobí toto město turecké kostely, tak zvané "žamie" (*džamija - mešita) s jejich okrouhlými vysokými věžemi.

Těch se tam čítá sedmnáct, ale toho času měli Turci k jejich používání pouze tři a z ostatních měla srbská vláda různá skladiště. Pak jest tam několik pravoslavných kostelů a jeden malý, ale pěkný řeckokatolický chrám Páně, zasvěcený "Nejsvětějšímu srdci Páně Ježíše". Tam jsem později dle možností též docházíval.

Kolem města po návrších jest mnoho tureckých, neohrazených hřbitovů, s pěknými bílými kamennými deskami. Za nádražím jest pravoslavný hřbitov, podobný našemu katolickému, s pěknými prostšími pomníky, na jehož jednom oddělení spí věčný spánek mnoho našich rakouských válečníků.

Středem města protéká řeka Vardar. Její oba břehy spojují dva jízdní mosty, jeden kamenný a druhý železný, jeden železniční most a dvě dřevěné lávky pro pěší přechod. Z nádraží se rozléhají tři železniční křídla. Jedno vede ke Kumanovu a přes řecké hranice do Soluně, druhé k Niši, a třetí křídlo letí někam na západ, ani nevím kam.

Jednotlivé části města mají svoje jména. Na konci města jest takzvaná cikánská čtvrť. Její domky jsou stěny z blátových usušených cihel a pokryty starým plechem nebo rozbitými prejzy. Za touto jest turecká čtvrť, ta už má výstavnější domy a provozují se tam obchody všeho druhu.

Ostatní město má domy stavěné dle nového vzoru, kde jsou všechny úřady a co vůbec k městu patří. Za městem, za cikánskou čtvrtí, asi čtvrt hodiny cesty v polích, jsou kasárna a koňské stáje, kdež bylo naše příští bydliště. Na polích pěstují kukuřici, tabák, papriku, zeleniny všeho druhu, a všechno obilí.

Musím nechat popisování města a vrátit se na nádraží, kde stojí náš vlak, aby mi ještě konečně neujel. Stáli jsme tam asi do devíti hodin, potom nás vedli přes celé město do zmíněných koňských stájí. Na vlhké zemi trochu řezanky bylo znát, že tam byla někdy sláma. Uvnitř se stále vařilo, plno kouře, žádný komín od plotny a to byl náš byt.

Stravou naší bylo: k snídani nic. Co nám zbylo, ohřáli jsme si k svačině. K obědu dosti polévky, obyčejně fazolová nebo zelná a kousek masa, většinou skopové. Večer to samé a denně jeden chléb, zpočátku byl pěkný bílý, později byl z černější mouky smíšené z různých obilovin.

Přiblížili se brzy ty radostné vánoce. Tentokráte ale nebyly pro nás moc veselé a po nich hned Nový rok 1915. Doufali jsme, že příští vánoce a Nový rok bude radostnější, že je budeme slavit v kruhu našich milených. Nikdo z nás neměl ani tušení, jaká zkáza a utrpení nás ještě očekává...