Zápisník z Velké války VII. - V srbském zajetí

V srbském zajetí 

Než jsme seběhli dolů, už se proti nám hnala velká přesila nepřátelského vojska s ohlušujícím křikem - Urááá!!!. V jedné ruce pušku s nasazeným bodákem, v druhé ruční granáty, které počali do nás metat, a nám nebylo možno velké přesile odolat. Nepřítel nás odzbrojil a byli jsme zajati. To bylo 28. listopadu 1914, asi v 10 hodin dopoledne. To samé se stalo s naším druhým praporem předešlý den.

S velkým spěchem nás hnali celý den až do noci, asi do jedenácti hodin, až jsme dorazili do jednoho městečka, kdež už byl v jednom domě náš druhý prapor a my neměli uvnitř místa. Museli jsme přenocovati v dešti na ohrazeném dvoře.

Ráno jsme dostali každý jeden chleba a vydali jsme se na další pochod. Večer jsme dorazili do jednoho osamělého hostince u silnice a tam nás vehnali na louku. Z jedné strany široký potok, z druhé strany kolem nás stráže. Noclehovali jsme v dešti a zimě pod širým nebem.

Příští ráno, zase až do večera, v dešti a blátě, bez jídla jsme došli do města Krakujevce (*Kragujevac, Srbsko). Tam nás dovedli za město do jedné cihelny, kde už bylo plno zajatého našeho vojska od různých pluků. Nemajíce pod střechou místa, našel jsem si nocleh venku pod schody, kde jsem chvíli únavou usnul, pak zimou probuzen, běhal jsem po place až do rána.

Slibovali nám, že odtud pojedeme vlakem a zatím ráno nás seřadili a spočítali. Bylo nás všech kolem třinácti set a šli jsme zase pěšky, přes srbské hory a doly dále. Na cestě jsme dostali každý jeden černý chléb. Večer jsme došli do městečka a tam dostali lepší nocleh po hostincích a jiných domech. A tak jsme šli den po dni dále srbskými krajinami. Noclehy už jsme měli všude dobré, pod střechou. Cestou jsme si draze kupovali, kdo měl peníze od srbských i od civilního lidu chleba, kořalku a vůbec co bylo.

Po desetidenním pochodu, o čtyřech chlebech, dorazili jsme do města Niše (* Niš, Srbsko). Měl jsem pětadvacet korun a než jsme došli do tohoto místa, byl jsem s mými penězi hotov. Tam nás nacpali tak hustě do dělostřeleckých skladišť, že jsme spali, sedíce jeden druhému na nohách.

Byli jsme v Niši několik dní. K jídlu jsme dostávali chleba a po malém kousku slaniny. Museli jsme vykonávati rozličné práce na nádraží a ve skladištích. Pak jednoho dne jsme vstoupili do vlaku a až ve čtyři hodiny odpoledne jsme vyjeli z Niše. Jeli celou noc a ráno v 6 hodin jsme stáli na nádraží ve Skoplji (*Skopje, Makedonie).