Zápisník z Velké války IX. -Tyfus

Tyfus

První dni jsme nepracovali, až po nějakém čase nás rozdělili na práci. Někteří stavěli novou silnici, jeden oddíl chodil na nádraží do skladiště, jiný stavěl nové kasárna. Tak po větších i menších oddílech chodili jsme po různých pracích, což bylo vše bezplatně z lásky k bližnímu.

Nás byl jeden oddíl, dvanáct mužů, čtyři zedníci, dva truhláři a ostatní dělníci, opravovat staré rozbité divadlo. Vypravovali o něm skopijští občané, že to bývalo rozsáhlé divadlo, ale po dvakráte vyhořelo, ale postavili jej opět, bez velkého nákladu. Chodili jsme tam asi měsíc.

Jednoho jitra jsme šli opět do práce, potkal nás náš velitel a vrátil zpět, že je naše práce ukončena, opravy že se nechá a divadlo že se bude stavět nové. Vrátili jsme se do našeho obydlí a hned jsme byli přiděleni do nemocnice. Tam jsme se odstěhovali s celým naším majetkem, kde jsme byli na celé zaopatření. Nemocnic bylo v tomto městě sedm. My jsme byli odvedeni na hrad (Srbové jej jmenují grad), bývalé to sídlo tureckých Pašů (*pevnost Kale).

Tam jsme vykonávali rozličné práce, udržovali pořádek po nádvoří, pracovali ve skladištích, pomáhali mrtvé ukládati do rakví, neboť jich bylo denně velký počet. Zle řádila toho času nemoc, tak zvaná tyfus, která sklátila do hrobu mnoho vojínů našich i srbských.

Pak ale přišli cizozemské lékařské misie americká a anglická (* misii tehdy vedla Lady Cornelia Spencer Churchill, teta Lorda Winstona Churchilla). Ty činily usilovné opatření proti té zhoubné nemoci, a až po nějakém čase ji nadobro vyhostili. Onemocnělo i mnoho opatrovníků nemocných, většinou to našich vojínů. Doplňovali ona místa od našeho oddílu.

Já a můj kamarád Vaněk, jsme byli přiděleni do prádelny, kdež byly veliké hromady špinavého prádla, s nimiž vši jen hýbaly. Tenkráte jich měl v Srbsku snad každý kůl v plotě plno. Pralo tam sedm žen a i my jsme měli práce dosti.

Nosit vodu, dříví sekat a přikládat na oheň, mokré prádlo věšet, suché sbírat, nosit do skladiště a jiné potřebné práce. Jídla jsme měli do sytosti i ráno jsme dostávali čaj. V poledne a večer dosti masité stravy. Ani o tabák tam nebylo nouze, pět pradlen kouřilo, a když jsme neměli, tak nám daly tu cigaretu.

Pak můj kamarád také onemocněl, ležel na nemocničním oddělení, uzdravil se, a zůstal tam za opatrovníka nemocných. A po čase se opět roznemohl, odvezli ho do jiné nemocnice jménem Půlměsíc a nazpět více nepřišel.

Též i já byl nemocný, ležel jsem týden v nemocnici, do prádelny přišli jiný pomocníci. Když jsem se uzdravil, žádali prádelny, bych přišel zpět a také se tak stalo. Byl jsem tam tři měsíce od Hromnic (*2.2.) až do května. Pak na hradě prádelnu zrušili. Byl jsem přidělen do jiné nemocnice do Čumatu a byl jsem tam jeden měsíc při těch samých poměrech.

Nemocných ubývalo, nemocnice se prázdnily, nebylo práce v prádelně, ani nebylo třeba opatrovníků. Shromáždili nás všechny zajatce do stájí, kdež jsme říkali na velitelství. Byli jsme rozděleni mezi pracovní oddíly na různé práce a byl jsem tam asi čtyři týdny.