Zápisník z Velké války X. - Velký ruch

Velký ruch

Jednoho dne přišel na velitelství jistý tesařský mistr Josef Musil, Čech, ale nebyl zajatec. Pracoval na Balkáně před válkou a při mobilizaci jej zpět více nepustili. Živil se tam svým řemeslem dále. Byl tam vyslán, aby vybral lidi stavět ono divadlo, které jsme my předešle opravovali. To měl pod mocí stavitel Jovan Markovič. Též jsem se hlásil a byl jsem přijmut. Vybral nás dvacet mužů, potřebné řemeslníky i dělníky.

Odstěhovali jsme se svými věcmi do města k stavitelovi, kde jsme měli vykázaný náš byt a byli tam na celé zaopatření. To bylo 14. června 1915. Byl z nás jeden vybrán jako kuchař jménem Kuchyňka, řezník, šikovný to odborník svého řemesla. Ten pro nás vařil a obstarával všechno živobytí.

Každý den dostal od stavitele jednu korunu (dinár) za každého muže a koupil potřebné věci k vaření. Měli jsme se na stravu skutečně výborně. Co jsme si sami vyvolili, to se vařilo, vše bylo chutně upraveno a všeho dostatek.

A my jsme dostávali platu jednu korunu, což bylo všechno hezké, ale práce jsme měli také dosti. Ráno od pěti hodin, večer do půl sedmé a na takové novostavbě není žádné lehké práce. Po čase jsme všemu zvykli a pracovalo se jako doma. V neděli jsme měli klid. Ráno jsme si vše očistili, vyprali prádlo u blízkého potoka. 

Pak, který byl dbalý svých křesťanských povinností, když zvonili, šli jsme na mši svatou do blízkého kostela. O něm jsem již předešle psal, kam jsme měli jen několik kroků. A takový jsme měli život, ani nám nepřipadalo, že jsme zajatci, všude po městě jsme mohli svobodně chodit.

Později byla nouze o civilní lidi. Stavitel nemohl sehnat člověka. Dostali jsme s mým kamarádem Třešňákem každý jeden pár hovězího potahu, dováželi jsme potřebný materiál na stavbu. Pak po tři týdny jsme vozili seno z louky jednou denně, vzdálené asi čtyři hodiny od města, se šafářem Agou.

Pak se počalo proslýchat, že Bulharsko vypovědělo též válku Srbsku, až se ta zpráva stala skutečností. Mluvilo se, že Bulhaři táhnou kupředu a Srbové že ustupují. V Srbsku počal velký ruch, všechno se chystalo k útěku a bylo slyšet, že i nás srbská vláda odstraní.

Nechtěli jsme věřit této zprávě, až tu jednoho dne přišla pro nás stráž. Musili jsme ihned nechat práce. Šli jsme do našeho obydlí, stavitel nám zaplatil, co jsme měli odpracováno a odvedli nás zpět na velitelství.

Na to, druhý den ráno (16. října 1915), jsme dostali přikrývky, prádlo, obuv i oděv, což nám naše rakouská vláda zaslala. Jenomže nám to Srbové dříve nevydali, až když viděli, že mají vše ztraceno, teprve nás podělili. Nasnídali jsme se trochu zelné polévky, seřadili nás, a vydali jsme se na pochod opouštíc město Skopiji (*Skopje, Makedonie).