Pěstní právo
Ještě jsem měl v záloze nové opánky, do nichž jsem se hned obul a malé boty dal do zálohy. A tak, za veselejšího cestování, jsme dorazili do jednoho města, které se jmenuje Elbasám (*Elbasan, Albánie). Neveliké to město a čilé na obchod, tam jsme ještě dosti lacino mohli si koupit živobytí. Hlavní obchod jest tam v tabáku a tak lacino nakoupili jedno oko (kilo a čtvrt) za osmdesát haléřů a výše.
S) "Nevím však, stačí-li mi síly, moře ještě daleko a bída stále větší! Bože pomoz! Jdeme do Elbasánu. Stále sestupujeme, otepluje se. Asi v 9 hod. ráno zpozoroval komandant, že několik lidí zahodilo cestou nářadí. Poručil zastavit, oddělit ty, kteří neměli nářadí, a nařídil každému vysázet dvacet pět.
Bylo to hrozné divadlo. Více jak 80 lidí zde stálo, z nichž většina žádné nářadí nedostala. Nic platné prosení, spíš kámen by obměkčil než jeho. Byl jsem též mezi nimi, avšak podařilo se mi se ztratit. Ten, kterému se dokázalo, že zahodil sochor, dostal 50 ran, ale také už nevstal."Pátého dne jsme se vydali na další vandr. Ustrnuli jsme, když nedaleko za městem ležel na cestě, zavražděn s rozříznutým břichem jeden náš vojín. O málo dále, v hluboké roklině, hlavou dolů úplně vysvlečen s podřezaným hrdlem, ležel druhý. Jdeme dále a zase v jedné skupině jich bylo povražděno, o vše oloupeno třináct.
A opět, kus cesty v pusté krajině, jich prý bylo povražděno a oloupeno celé ležení, počtem čtyřicet dva mužů. Rozložili se tu asi na nocleh a nepomysleli, ubožáci, že druhého dne ráno asi vstávat nebudou. Když tvrdě usnuli, byli asi přepadeni arnautskou (*albánští muslimové) lupičskou tlupou a tak ukončilo se jejich další putování.
S) "Viděl jsem následující příhodu. U cesty leží Rakušan, u něho dva Bosňáci. Dojde hlouček Čechů: Co zde děláte? To náš brat, nemože. Nemocný otevře oči a šeptá: Já nejsem Bosňák, já jsem Čech, oni mě chtí ubít a svléknout. A na to hole měly hned práci na zádech Bosňáků. Vůbec, bez pořádné hole nejde zde nikdo. Panuje právo pěstní, právo kdo z koho!
Včera přijel komandant se svým bratrem a šíří postrach kolem sebe. Asi čtyři Maďaři prodali lopaty v Elbasánu, byli udáni a zde je trestá. Nechá je uvázat ke stromu na tři hodiny, až bolestí omdlí, pak si je posadí ke stolu, rozpráví s nimi a nechá si hrát na housle. Druhý den je uváže zase a dívá se na to mučení.
Ale vrchol zvířeckosti provedl dnes. Kuchaři nemající dříví, šli porazit strom asi 600 kroků od kuchyně. Komandant je uviděl, přinesl si ze stanu pušku a pravil, že musí vyzkoušet, jak nese. Zamířil a střelil kuchaře Janotu do břicha. Když jej přinesli, pravil: "Klesla mi ruka, mířil jsem na hlavu." Když medik Krtička ze Slaného žádal převezení raněného do Elbasánu, odepřel a prohlásil - "Nechat crkne, dostaje ubil Srbínů!" Ubohý Janota zemřel druhý den v ohromných bolestech. Takovému netvoru jsme vydáni v šanc..."
