Zápisník z Velké války XV. - Přes pustiny

Přes pustiny

My jsme cestovali dále tím pustým krajem a tu se před námi objevila dosti široká řeka beze všeho přechodu. Nebylo jiné pomoci než se vyzout, napolo svléknout a přebrodit se půl tělem na druhou stranu. To bylo na den sv. Mikuláše (* 5. prosince) a ten den jsme byli nuceni se třikrát takto přeplavit přes řeku.

A tak jsme putovali těmi pustými albánskými kraji. Sníh jsme více nespatřili, ale často nás přepadaly deště, že jsme byli úplně promočeni, přičemž byla dosti citelná zima. Pod střechu jsme nepřišli celý čas, stále noclehovali pod širým nebem. Den po dni jsme šli od rána do večera za každého počasí, často jsme byli nuceni se brodit přes řeky dosti hluboké.

S) "Před námi řeka Škomba. Musíme přes ni. Skoro 4 hod. se brodíme ve vodě po pás, ba až pod prsa v silném proudu. Několik hochů poraženo a odneseno. Jsme na druhé straně promočeni a mrzne! Sestupujeme s kopců do nížiny a jdeme po skalní stezce za hrozné bouře sněhové. Chytáme se skalní stěny, abychom nebyli smeteni do pod námi proudící řeky."

Jednoho dne jsme přišli po polednách k velkým bažinám, kterými jsme se museli plahočit asi čtyři hodiny. V některých místech jsme v nich vázli dosti hluboko, že s velkým namáháním to šlo ku předu. Někde zase nám bylo skákat přes příkopy naplněny vodou a bahnem. Poblíže jedné vesnice přelézat přes ploty a tarasy, prodírat se hustým trním.

Zůstalo v těchto místech několik našinců, hladoví, polo nemocní, namáhavou chůzí úplně vysíleni padli a tak dokončili v bahně svoji pouť. Konečně jsme se dostali na kopec, na suchou půdu, a mnoho utrmáceni, zůstali jsme zde na nocleh.

Bylo třeba ohně, abychom se trochu osušili a kdo měl nějakou zásobu něco uvařit, ale nebylo tu dříví. Naštěstí byl onen kopec porostlý silným bodláčím, které bylo už suché. Natrhali jsme jej, a tak jsme si pomohli k ohni. Teď jsme měli před sebou zase suchou cestu, samými vrchy a dolinami. K jídlu jsme už, po mnoho dní, nedostali ničeho. Kdo měl ještě nějakou zásobu, nebo peníze, koupil si od civilního lidu, nebo za prádlo, dostal kousek kukuřičného chleba.

Cestovali jsme mnoho dní, a ani nevím kolik. Přes albánské vesnice a města, jichž jména ani neznám, jenom si ještě pamatuji město Tyrano (*Tirana, Albanie). Pak jsme dorazili do města, které se jmenovalo Kavala (* Kavajë), odkud jsme už viděli hladinu mořskou, po níž projížděly lodě.

Velice jsme se zaradovali a pocítili velké ulehčení v našem nitru, že už bude našemu cestování hladu a všemu trmácení konec. Měli jsme jenom čtyři hodiny cesty do Drače (*Drač, tehdy hl. město Albánie), kde jsme měli nastoupit na lodě a již bychom byli v italských rukách, doufajíce v dobré zaopatření. Pobyli jsme tam tři dni. Dostali jsme každý jeden a půl šálku mouky a řekli nám, že to je na dva dni, jenomže tomu tak nebylo.

Po třech dnech jsme se vydali zase na pochod tou samou cestou, kterou jsme sem přišli. Pak jsme zahnuli napravo a šli stále velmi blátivými cestami, což nás mnoho unavovalo. Lid už počal klesat hlady, únavou a od špatných noclehů. Mnoho lidu bylo nemocných a lékařská pomoc nebo nějaké ošetřování nebylo žádné. Dokud mohl, vláčil se kupředu, až mu síly došly, padl a více nepovstal. A takový obrázek bylo vidět každou chvíli.