Golgota
Padali i koně, osli i muly, které nesly tak zvanou komoru. Ale ne pro nás, nýbrž pro naše velitele. A když se takový případ stal, tu jako hejno hladových krkavců vrhli jsme se na zdechlinu a vyřezali všechno maso, že zůstala jenom kostra. Ale to nestačilo pro tolik lidu, aby se mohli tím nasytit.
Hledali jsme želvy, ještěrky, šneky, čehož bylo v těchto krajinách dosti, ale přeci pro tolik tisíc lidu se to nedostávalo. Ukázal-li se někde stranou pes nebo kočka, ihned se octnul v našich torbách a večer, když jsme se rozložili na nocleh, vařili jsme, co kdo přes den ulovil.
S) "Po této improvizované silnici postupovalo se jen zvolna, husím pochodem a každý krok musil se vyměřit. V nejkritičtějším okamžiku Bůh nám seslal pomoc. Chvíli co chvíli cesta byla zastavena nějakým padlým koněm, který si buď zlomil nohu, nebo učinil chybný krok, a zapadl do bahna.
A tak záhy hromadili se po obou stranách cesty zdechlí koně, někde musilo se jíti přes celé hromady zdechlin. Nohy klouzaly po měkkém ještě mase, čerstvě padlých koní. Jinde opět staré zdechliny, obklopené mračny much, vydávaly nesnesitelný zápach, a tam zas kůň, po kterém se kráčelo, zdvíhal ještě svoji hlavu a smutným pohledem jako by prosil o smrt..."Jsme zase druhý den bez mináže a bez chleba. Nevědouce hlady již co dělat, chytli jsme s Roubíkem kozlíka, podřízli a v noci uvařili. Též mužstvo krade po okolí telata, krocany atd. Arnauti střílí po nich z pušek.
Cesta se netrhne. Tisíce a tisíce zajatců projde denně, každý otrhaný, bos, spíše cikánu podoben, žebrají, kradou a každý hledí jen dopředu, k moři k vysvobození. Bohužel sta a sta jich klesá hladem, únavou, nemocemi.
Jdu dvě hodiny cesty k arnautským kůčám, sehnat něco k jídlu. Marná námaha. Zdálky již Arnaut křičí - Neje kam buka!!! (* Jsme bez chleba!), hrozí puškou a pouští psy. Nedivím se. Zajatci táhnou krajem jak loupežníci, přepadají v noci kůče, kradou dobytek, drůbež, kukuřici. Riskují život, mnoho jich Arnauti ubijí, mnoho jich zmírá hlady v roklích a močálech. To nejsou více lidé, to je zvěř, hladová, která vraždí vlastního přítele pro kousek chleba.
S) "Někde bylo vidět Albánce, kterak ze zdechlin stahují kusy kůže na svoje opánky. Vrháme se na ně jak smečka dravých vlků, uřezáváme kusy masa, děláme ohně, vaříme a udíme. Jsme zachráněni padlými koňmi. Chutná mi jako nejlepší vepřové ten očouzený ještě polosyrový kus masa. Opekli jsme kusy masa do zásoby!Je to podívaná, každý pokrvácen, řeže a párá, ten hledá srdce, onen se snaží rozbít kamenem lebku, koňský mozek předčí prý i vepřový! Každému září z očí radost, dnes se najedl po tak dlouhém čase dosyta. Bohužel mnozí zaplatili smrtí svoji hltavost, jdouce dále, každých 100 kroků leží mrtvola ubožáka Rakušana, kteří zmizí zde nepoznáni a jejichž drazí tam doma marně budou čekat!"
Mnohdy, jsme přišli na místa, že nebylo dříví. Jinde zase byla nouze o vodu a tak jsme často s těžkostí připravili něco do úst. A když bylo dříví i voda, zas nebylo co vařit.
Trhali jsme různé trávy nebo listí z malin a to vařili, čemuž jsme říkali čaj. Když jsme přišli někde k lidským obydlím, prosili o nějaké sousto a ještě se našlo dosti dobrosrdečných lidí, že nám dali kousek kukuřičného chleba, brambory nebo melouny, které měli pro krmení dobytka.
Lidé se z hladu odhodlali i na krádež. Bylo-li někde něco k jídlu, ano, i za tmavé noci se vplížili do lidských obydlí a běda tomu, který byl chycen, ten zdráv více neodešel nebo byl docela usmrcen. A takových případů bylo také dosti.