Asinara
V rámci dohody Osy se spojenci domluvily, že Itálie pomůže válečným zajatcům a na lodích, v doprovodu torpédoborců, je přepraví z albánského přístavu Vlöre do Brindisi v jižní Itálii (150 km), a odtud do Francie.
S čím ale nikdo nepočítal, bylo, že válečné zajatce při přesunu decimovala cholera, tyfus a úplavice. Hrozilo nebezpečí, že se nemoci rozšíří i mezi italskými vojáky, což se v některých případech i stalo. Měli ještě v živé paměti rok 1885, kdy epidemie cholery zpustošila italskou Neapol.
Velitelem ostrova byl pověřen italský generál Giuseppe Carmine Ferrari. Na ostrově Asinara byla v roce 1915 pouze malá opuštěná nemocnice se zdravotním oddělením, budova krematoria a pár domků pro personál.
Během několika dní italské námořnictvo, připravilo nevídanou humanitární operaci, v podobě námořního mostu pro přepravu rakousko-uherských zajatců na ostrov Asinara. První skupina 3721 mužů odplula z Albánie 16. 12. 1915 na palubě parníku Amerika a Dante Alighieri. Od tohoto dne, do poloviny ledna 1916 dvě desítky lodí přepravilo na ostrov 23.000 vězňů.
Samozřejmě, že ostrov nebyl schopen ubytovat desítky tisíc vězňů nemocných cholerou a dalšími nemocemi. Kroniky z prvních týdnů na ostrově, se sporadicky zmiňovaly o hromadných hrobech v blízkosti přístavu, vždyť asi 7000 vězňů umírá na choleru po vylodění na ostrově a jsou pohřbeni v bezejmenných hrobech, zasypané vápnem.
Až mnohem později, byly tyto ostatky Rakousko-Uherských zajatců, uloženy v místní kostnici - památníku obětem. Toto jsou pouze odhady celkového počtů obětí. Pravda je taková, že nikdo nedělal žádný soupis zemřelých na ostrově. Stalo se tak až později po intervenci Vatikánu.
V letech 1915 až 1916 bylo na ostrově internováno 32.000 rakousko-uherských válečných zajatců. Mezi nimi také 24.500 zajatců, kteří z celkového počtu 76.500 vojáků zajatých srbskou armádou, přežili tzv. albánský pochod smrti.
Italský generál Ferrari, vojenský velitel ostrova, nechal postavit nový tábor Tumbarino pro vězně, kteří se opět uzdravili. Staral se, aby byli zaměstnáni a uplatnili své civilní profese (ševci, kováři, zedníci, tesaři, hudební nástroje).
Vězni kupříkladu pečovali o zahradu, stavěli kaple, z nichž se jedna dochovala po současnost. Zdraví zajatci byli dále převáženi do Francie na nucené práce, dle potřeb válečného hospodářství i soukromého zemědělství.
Během několika dní italské námořnictvo, připravilo nevídanou humanitární operaci, v podobě námořního mostu pro přepravu rakousko-uherských zajatců na ostrov Asinara. První skupina 3721 mužů odplula z Albánie 16. 12. 1915 na palubě parníku Amerika a Dante Alighieri. Od tohoto dne, do poloviny ledna 1916 dvě desítky lodí přepravilo na ostrov 23.000 vězňů.
Ve zmatku a spěchu nikdo nehleděl na doporučení ministerstva zdravotnictví, což mělo fatální důsledky. Na lodní paluby byli vpuštěni nemocní i zdraví společně. Následkem toho se epidemie tyfu a cholery okamžitě rozšíří na všech lodích. V průběhu tří denní plavby, proto umírá odhadem 1500 lidí (žádné záznamy se tehdy nepořizovaly), a mrtvá těla byla neprodleně shazována do moře. Rybáři vyprávěli, že nemohli několik dní vyjíždět na lov ryb, neboť v jejich sítích vždy uvízlo několik těl těchto nebožáků.
Samozřejmě, že ostrov nebyl schopen ubytovat desítky tisíc vězňů nemocných cholerou a dalšími nemocemi. Kroniky z prvních týdnů na ostrově, se sporadicky zmiňovaly o hromadných hrobech v blízkosti přístavu, vždyť asi 7000 vězňů umírá na choleru po vylodění na ostrově a jsou pohřbeni v bezejmenných hrobech, zasypané vápnem.
V letech 1915 až 1916 bylo na ostrově internováno 32.000 rakousko-uherských válečných zajatců. Mezi nimi také 24.500 zajatců, kteří z celkového počtu 76.500 vojáků zajatých srbskou armádou, přežili tzv. albánský pochod smrti.
Italský generál Ferrari, vojenský velitel ostrova, nechal postavit nový tábor Tumbarino pro vězně, kteří se opět uzdravili. Staral se, aby byli zaměstnáni a uplatnili své civilní profese (ševci, kováři, zedníci, tesaři, hudební nástroje).
Vězni kupříkladu pečovali o zahradu, stavěli kaple, z nichž se jedna dochovala po současnost. Zdraví zajatci byli dále převáženi do Francie na nucené práce, dle potřeb válečného hospodářství i soukromého zemědělství.
