Byli oblečení v maskáčích a podobných mundúrech, tváře začerněné, batohy na zádech. Seržant šel v čele. Operace Arnhem začala.
Trasa vedla nejkratší možnou cestou k cíli vzdálenému přes dvacet kilometrů. Jenže právě tahle nejkratší cesta vedla krajinou, kde se tma stávala nebezpečnější než jinde. Hned za městem se rozkládaly vojenské prostory — tankodrom, střelnice, hlídané objekty a muniční sklady.
Noc byla jasná. Měsíc svítil tak silně, že stíny stromů ležely na zemi jako černé pruhy. Roveři postupovali rychle, cestou necestou, mimo silnice a obydlená místa.
V jednom místě se museli přiblížit k muničnímu skladu. Zastavili.
Několik minut jen leželi ve tmě a pozorovali okolí. Potom zahlédli postavu strážného. Pomalu obcházel objekt, mizel a znovu se objevoval v měsíčním světle.
Seržant čekal.
Když se strážný vzdálil z dohledu, čtyři postavy se pohnuly. Beze slov prošly kolem strážnice. Právě tam narazily na vojenskou brigadýrku. Nikdo dlouho nepřemýšlel. Jako důkaz pro Patta se bude hodit.
Vzali ji s sebou. Byla to první chyba.
Podle jízdního řádu měla být trať několik hodin volná.
Přesto Seržant rozestavil hlídky na obě strany. Potom se s pomocníkem pustil do splnění úkolu. Na viaduktu rozmístili cvičné atrapy tak, aby celá akce působila jako skutečná diverzní operace.
Jenže pak přišla zima.
Teplota rychle klesala. Oblečení měli promočené od trávy, hlíny a plazení terénem. Boty studily. Nikdo s sebou neměl suché věci na převlečení. Návrat stejnou cestou, dalších více než dvacet kilometrů, najednou nevypadal jako hrdinský závěr mise, ale jako čirá hloupost.
Rozhodli se proto výsadek ukončit jinak.
Místo aby se vrátili pěšky na základnu, vydali se podél kolejí k nejbližší zastávce. Tam v mrazu čekali na první ranní vlak.
Když motorák konečně přijel, nastoupili mezi několik lidí jedoucích na směnu a pár lesních dělníků. Nikdo z cestujících netušil, odkud se čtyři promrzlé postavy vracejí.
Domů dorazili unavení, ale spokojení. Mysleli si, že operace skončila.
Neskončila.
